Před lety se mi stala hrůzostrašná věc, kterou mi dodnes lidé nechtějí uvěřit.

Žiji dnes ve městě, ale dětství jsem strávila v menší vesnici. Celkem pravidelně jsem tam jezdívala na sraz spolužáků z bývalé devítiletky. Na jedno takové setkání, nebo spíš na to, co po něm následovalo, ale nikdy nezapomenu!

Byla jsem v pasti

Měli jsme tehdy doma rozbité auto, takže mě na sraz nemohl můj manžel přijet vyzvednout jako v letech předtím. Domluvila jsem se proto s jednou bývalou spolužačkou, že mě odveze. Napevno jsem s tím počítala.

Dopadlo to ale jinak: spolužačka nejprve napsala textovku, že přijede později a potom vůbec nepřišla. Věděla jsem, že mohu jet nočním vlakem, což obnášelo jeden přestup. Nakonec jsem zvolila tuto variantu místo taxíka, který by stál moc peněz.

Nikoho ze spolužáků jsem také požádat nemohla, všichni samozřejmě již něco vypili. Ten vlak, na který jsem spoléhala, měl bohužel velké zpoždění a přípoj nečekal. Ocitla jsem se na malém nádraží tak trochu v pasti. Ke všemu se mi ještě vybil mobil.

Rozhodla jsem se, že půjdu po silnici a třeba pojede nějaké auto. V nejhorším případě mě čekala desetikilometrová noční túra. Jako z udělání zrovna žádný vůz nejel. Po třech kilometrech, na silnici uprostřed polí, se najednou začaly dít strašné věci.

Nemohla jsem nic dělat

Tmu nečekaně prozářilo ostré světlo. K mému údivu přicházelo shora. V první chvíli mě napadlo, že je to možná vrtulník, ale nebyl slyšet žádný hluk. Záře, která naplňovala prostor kolem mě, byla pronikavá a oslňující.

Ocitla jsem se ve středu světelného kruhu a vůbec neměla ponětí, co se děje. Byla jsem jen šíleně vystrašená. Pak jsem se chtěla dát na útěk, jenže jsem zjistila, že to nejde. Začala jsem volat o pomoc, ale k svému překvapení jsem neslyšela svůj hlas.

Dělo se něco naprosto neuvěřitelného a já nevěděla, jak se z té situace dostat. Všechno se ještě zhoršilo poté, co jsem si všimla, že proti mě stojí nějaké podivné bytosti.

Mým prvním dojmem bylo, že to jsou nějací lidé, ale na to měli příliš divné postavy. Zděšeně jsem pak sledovala, jak se pohybují směrem ke mně. Začala jsem se v duchu loučit se životem. Bylo mi líto, že nemám možnost říct své sbohem manželovi a dětem.

Nikdo mi to nevěří

Světelný kruh, který mě obklopoval, byl stále silnější s tím, jak se ty bytosti pohybovaly. Chápala jsem, že nejsou z tohoto světa a že jsem zcela v jejich moci. Nebyla jsem schopná ani se pohnout. Najednou jsem pocítila, jak se nohama odlepuji od země a začínám se vznášet.

V tu chvíli jsem ztratila vědomí. Co bylo pak, nevím, ale když jsem se znovu probrala, ležela jsem v poli a kolem mě byla už jen tma. Světlo bylo pryč a s ním i ty záhadné postavy. Zjistila jsem, že se mohu opět volně hýbat. Postavila jsem se a tak nějak spontánně zakřičela o pomoc.

Uprostřed polí mezi vesnicemi mě ale samozřejmě nikdo neslyšel. Ještě chvíli jsem stála na místě a bázlivě se rozhlížela kolem sebe, jako bych čekala, že se ty bytosti vrátí. Naštěstí se nic takového už nestalo. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem slzy v očích.

Doklopýtala jsem zpátky na silnici. Ten dlouhý úsek pěší cesty jsem ušla hrozně rychle a nedbala jsem na únavu. Hnala mě spíše vůle než síla. Stále jsem se ohlížela za sebe, jestli mě někdo nepronásleduje. Když jsem došla domů, manžel mě čekal.

Málem už zalarmoval policii, protože jsem se mu na mobil neozývala. Vyprávěla jsem mu, co se mi stalo, ale příliš mi nevěřil. A o mé příhodě pochybovali pak i další lidé. Já ale vím, že to takhle skutečně bylo, jen to nemohu nijak dokázat. Strach v sobě mám pořád…

Alena Č, (59), Pardubice