Dcera velice ráda cestovala a poznávala svět. Říkávala, že je nejlepší, si vše zažít na vlastní kůži. Měla také vysněného krásného urostlého Itala, který by stál po jejím boku, a takového prý poznala. Z první schůzky se však nikdy nevrátila…

Děti zůstanou navždy vašimi dětmi, i když dospějí a vy je už nevodíte za ručičku do školky.

S věkem přibývají jejich zájmy a vstupují jim do života jiní lidé a vy jim přejete, jen to dobré. Přejete si, aby poznaly toho nejskvělejšího člověka, se kterým pak budou spokojeně žít po celý svůj život.

Vyrostou, ale vy už navždy máte o ně strach, aby jim nikdo neublížil, nebyly nemocné a nepotkala je žádná vážná nehoda. Takový už je prostě úděl rodičů.

Cesta za poznáním snad ještě pokračuje

Před několika lety odjela naše jednadvacetiletá dcera Renata s partou kamarádů do Itálie na tří měsíční pobyt. Ona vždy měla v plánu, žít nějaký čas v jiné zemi, aby jí lépe poznala a nabrala cenné zkušenosti. V jejím seznamu snad byla půlka světa.

Jejich společným zájmem bylo focení, odpočívání na pláži i požitek z horských túr, ale také nezbytná práce, aby si přivydělali a třeba si i prodloužili pobyt.

Měla jsem obavy jako každá matka, když její dítě odjíždí někam, kde to neznáte, ale utěšovala jsem se, že nejede sama, ale celá parta.

Všichni byli solidní lidé a byla jsem přesvědčená, že se jeden o druhého může opřít, když by je zastihlsy nějaké nesnáze. Odjeli a první dva měsíce bylo vše v naprostém pořádku. Jednou týdně jsme si s dcerkou zavolaly a často jsme si psaly.

Při jednom telefonátu mi sdělila, že se asi zamilovala. Já jsem se trochu vyděsila, ale uklidňovala mne, že je přeci rozumná, a že za pár dnů už bude zase doma a vše mi bude vyprávět. Už jsem se nemohla dočkat.

Za tři dny mi však volal Jirka, její kamarád, který s ní také odcestoval, ale já ihned věděla, že se něco stalo….

Zamilovaní lidé občas vidí přes růžové brýle

Sdělil mi, že Renatka si vyšla odpoledne s mužem, který si říkal Lorenzo, do kterého se před časem zakoukala. Potkali se před dvěma týdny na pláži a pak náhodně v jedné restauraci a od té doby se prostě potkávali. Nikam společně nechodili, on je navštěvoval.

Včera odpoledne si prý poprvé vyšli sami, měla se večer vrátit, ale nestalo se tak. Všichni si prý domnívali, že jsou spolu, ale pro jistotu ji ráno hned volali. Mobil však nebrala, nebrala ho ani za hodinu a za další hodinu už byla nedostupná.

Obešli jsme všechna známá místa, kam jsme společně chodívali a všude se po ní vyptávali. Nikdo si nevzpomínal, že by ji v posledních čtyřiadvaceti hodinách viděl. Pátrali jsme i v okolí, kde měl bydlet Lorenzo.

Nikdo ho tam prý neznal, snad jen trochu od vidění. Vše se jim zdálo velice podezřelé a rozhodli se, že půjdou na policii. Už stáli před stanicí, ale ještě před tím mi chtěli oznámit, co se děje.

Policie vyhlásila dceru za nezvěstnou

Měla jsem pocit, že mi někdo volal z cizí planety, a že se to vůbec netýkalo mé dcery. Myšlenky v hlavě se mi rozběhly všemi směry. Věřila jsem, že došlo jen k nějakému nedorozumění a vše se záhy vyřeší. Ihned jsem volala jejímu otci, že se Renatka ztratila.

Byli jsme již roky rozvedení, ale pokud se týkalo cokoli dcery, vše jsme řešili společně, i když jsme neměli shodný názor, ale nakonec jsme se vždy dobrali k nějakému výsledku. Byl pro ni opravdu dobrým otcem. Velmi ho to rozrušilo a okamžitě se rozhodl jednat.

Měl několik kamarádů, kteří měli dobré kontakty na Itálii. Nechtěla jsem blokovat telefon, pokud by volala policie. Po naší ztracené dceři bylo ještě v noci vyhlášené pátrání. Každá hodina byla jako den a já byla tak daleko a nemohla jsem nic udělat.

Stále jsem čekala na telefonát, kde by se na druhém konci ozvala Renatka a jen by řekla:

„Ahoj mami…“ Po dvou dnech se skupinka kamarádů společně s policií dopátrala pouze toho, že Nikdo neznal nějakého Lorenza, který pracoval jako úředník v bance na druhém konci města. To už bývalý manžel měl koupenou letenku a vydal se do Itálie sám.

Ani po několika dalších dnech nezjistil nic nového, co by vedlo k jejímu nalezení. Byla stále nezvěstnou. Po týdnu najal místního soukromého detektiva a vypsal nálezné 10 tisíc euro.

Oslovil sdělovací prostředky a podařilo se mu dostat případ do širokého povědomí veřejnosti. Přidalo se i několik dalších přátel. Do pátrání se vložil Europol i mezinárodní Interpol. Žádná nová informace se nepotvrdila, a tedy nikam nevedla.

Manžel prodal i svojí firmu, aby měl prostředky na vlastní pátrání. Po několika měsících už nebylo pro policii hledání naší Renatky prioritou. Jednou z možných vyšetřovacích verzí bylo na počátku i to, že ji mohla unést skupina kuplířů, kteří ji zadržovali.

Bohužel se to nedalo vyloučit, ale ani to, že již nežije. To si však odmítáte připustit a stále věříte, že je na živu a po čase začnete věřit, že je třeba i spokojená, že už jen nechtěla žít tak, jak jsme ji vychovávali.

Postupem času začnete i obviňovat sama sebe, co jste měla udělat jinak a co lépe..

Věřili jsme, že se jen někde zapomněla

Po čase jsme stále odmítali, že ji někdo ublížil a připustili jsme pouze variantu, že byla unesená. Na jakýkoli tragický závěr jsem byla již alergická a tvrdě jsem ho odmítala.

Nedaleko místa, kde byla údajně viděna naposledy, bylo to jen kousek od domku, kde bydleli, prý byla podezřelá dodávka a přes stažené okénko s někým údajný Lorenzo něco řešil.

Spekulovalo se i o tom, že mohlo dojít k nějaké události, která vyvolala nějakou psychickou újmu či poruchu, ale v žádném zařízení nebyla nalezena mladá žena, která by trpěla závažnou psychickou poruchou či ztrátou paměti.

Dodnes je záhadou, co se vlastně stalo. Bohužel nejpravděpodobnější je, že se stala obětí organizovaného zločinu. Mohla být zavlečena někam, kam rozhodně nechtěla. Na druhé straně mne napadalo, zda skutečně nechtěla utéct z reality všedních dnů.

Každý večer jdu spát s nadějí a každé ráno se připravuji na to, co jí asi řeknu, až zavolá. Nejtěžší na tom vše je to, že jsme vždy spolu dobře vycházely a byly jsme spíše parťačky, než matka s dcerou.

Vše jsme dokázaly vyřešit v klidu, o všem jsme mluvily naprosto otevřeně. Celou nastalou situaci jsem paradoxně na počátku zvládala lépe, ale po šesti týdnech jsem se zhroutila a byla jsem totálně vyčerpaná.

Nemohla jsem se na nic soustředit, nebyla jsem schopná téměř celý rok pracovat.

V té době se mi stal velkou oporou můj bývalý manžel, měl sice již svoji rodinu, ale k velkému překvapení mému i širokého okolí mi pomáhala i jeho partnerka, ale časem z toho nebyla příliš nadšená.

Stále věříme, že se jednou ukáže ve dveřích či zavolá

Letos to bude šest let a naděje v nikom z nás ještě nezemřely. Ještě stále si nepřipouštíme variantu toho nejhoršího. Již několikrát jsme byli na stopě, ale nakonec se ukázalo, že se jednalo o někoho jiného.

Nejtěžší bylo, když nalezli mrtvou dívku, která odpovídala popisem naší Renatce. Tělo již nebylo možné identifikovat, ale zkoušky DNA ukázaly, že naše dcerka nebyla.

Na jedné straně jsme si oddechli a dál živili možnost, že třeba někde založila rodinu a třeba i žije spokojený život. Je totiž mnoho případů, kdy pohřešovaní si prostě žijí v klidu v zahraničí a rodinu z nějakých důvodů nekontaktují a ani úřady o nich nevědí.

Setkala jsem se v průběhu let s několika rodiči, kteří jsou ve stejné situaci, ale i s těmi, kteří po létech své děti našli.

Odborní poradci nás upozorňují také na to, že je dnes snadné začít nový život v cizině a vysvětlení proč, někdy naprosto postrádá logiku.

Dcera je stále ještě v databázi ministerstva zahraničí, bude tam až do okamžiku, kdy ji policisté či úřady naleznou, nebo bohužel její tělo. Nechci se vzdát naděje a připravovat se na tu nejhorší zprávu, já jen prosím: „Renatko, vrať se!“

Helena F. (56), Praha