Po celý svůj dosavadní život jsem byla spokojená. Vyrůstala jsem v milující rodině, hned po maturitě jsem se zamilovala do hodného kluka, kterého jsem si vzala.

Rodiče věděli, že je Petr pracovitý a že mě má velmi rád, a tak s ním nikdy neměli žádný problém, právě naopak. Když přišly na svět naše děti, snažili se nám pomáhat.

Maminka kluky hlídala, abych se mohla vrátit co nejdříve do práce, tatínek s nimi chodil na ryby a na dlouhé výlety po okolních lesích.

Mohla jsem se na ně za všech okolností spolehnout a nyní, když oba oslavili sedmdesátku, se jim jejich péči snažím vracet.

Přišla změna k horšímu

Z našich synů mezitím vyrostli mladí muži, na které jsme s Petrem náležitě hrdí. Oba se už postavili na vlastní nohy, a tak máme s manželem čas sami na sebe i na své koníčky. Jediné, co mě ještě před rokem trápilo, byla situace v mém zaměstnání.

Od maturity jsem pracovala jako účetní v jedné místní firmě a byla jsem tam opravdu spokojená. Za ty roky se tu vytvořila skvělá parta a z kolegů se postupně stali dobří přátelé.

Jenže když náš ředitel odešel do důchodu, vše se změnilo, a to bohužel k horšímu. Místo něj nastoupil ambiciózní mladý muž, který po nás začal neuvěřitelně šlapat, aniž by k tomu měl nějaký důvod.

Přátelství vystřídal strach

Firma vždy prosperovala a její zaměstnanci se rozhodně neflákali. Nový šéf zde ale zaváděl praktiky, na které jsme nebyli zvyklí.

Snažil se firmu řídit po vzoru velkých korporátů, k lidem byl velmi odměřený, a když nás načapal, že se bavíme o něčem jiném než o pracovních věcech, dával nám to pěkně „sežrat“.

Přátelskou atmosféru vystřídal strach, protože nám sem tam mezi řečí naznačil, že dobře ví, co si za jeho zády povídáme. Chtěl v nás vzbudit pocit, že je mezi zaměstnanci donašeč, který okamžitě vše vyzvoní. V takovém ovzduší se ale nedalo pracovat.

Mladí zaměstnanci si začali hledat nové místo, ti starší si sice říkali, že to nějak vydrží, jenže se to projevilo na jejich psychickém stavu.

Zejména já jsem tyto změny opravdu špatně snášela. Ráno mi bývalo zle od žaludku a v kanceláři jsem byla celou dobu jako na trní.

Byla jsem jako na trní

I když jsem věděla, že svou práci dělám dobře, čas od času jsem byla pokárána za úplnou prkotinu. Po roce této šikany ze mě byl hotový uzlíček nervů a já jsem se rozklepala pokaždé, když zazvonil telefon.

Šéf měl totiž ve zvyku volat mi i mimo pracovní dobu a klidně se ptal na úplné maličkosti, ačkoli věděl, že jsem s Petrem na naší chalupě. Tehdy jsem naplno pochopila, že psychický a fyzický stav spolu opravdu úzce souvisí.

Manžel mě uklidňoval

Každou chvíli jsem chytla nějakou virózu, bolela mě hlava, a jak mi řekla praktická lékařka, bylo jen otázkou času, než se po zdravotní stránce rozsypu úplně. Bylo mi jasné, že takhle to dál nejde a budu muset změnit zaměstnání.

Petr na mě naléhal, že včera bylo pozdě, jenže já jsem měla z tak zásadního kroku velký strach. Brzy jsem měla oslavit padesáté narozeniny, a tak jsem byla přesvědčená, že na mě nikde nikdo nečeká s otevřenou náručí.

Manžel mě sice přesvědčoval, že to musím risknout, a uklidňoval mě, že i když si nenajdu novou práci hned, nic tak hrozného se nestane.

Konečně jsem dala výpověď

Měli jsme nějaké úspory a Petrův příjem byl opravdu slušný, takže bylo jasné, že nouzí rozhodně trpět nebudeme. Přesto trvalo ještě nějaký čas, než jsem podala výpověď.

Tou poslední kapkou bylo, když mi šéf narychlo zrušil dovolenou, ačkoli věděl, že chceme jet s Petrem k moři. Z toho stresu jsem dostala žlučníkový záchvat a skončila s velkými bolestmi v nemocnici.

Když mě konečně propustili domů a já se trochu zotavila, konečně jsem tu výpověď dala a začala jsem si hledat novou práci. A světe div se, sotva se to mezi našimi přáteli rozkřiklo, už se mi ozval bývalý spolužák, že hledá spolehlivou účetní.

Cítím se tu jako doma

Karel měl malou truhlářskou dílnu, které se ale dobře dařilo, zakázky neustále přibývaly, takže mu to papírování tak trochu přerostlo přes hlavu. Byl vděčný za to, že jsem nastoupila právě k němu, i za mé letité zkušenosti a rozvahu.

Navíc si zakládal na tom, že u něj mezi zaměstnanci panuje rodinná atmosféra. Brzy jsem se tam cítila jako doma, což platí stále. Krok, kterého jsem se tak dlouho zbytečně bála, mi nakonec přinesl velké štěstí.

Už zase se totiž těším do práce, do kanceláře chodím s dobrou náladou, a když se odpoledne vracím domů, jsem sice unavená, ale klidná a spokojená.

Mám totiž dokonale čistou hlavu a můžu se věnovat Petrovi a našim společným koníčkům. Oba totiž rádi chodíme do kina, jezdíme na kole a chodíme na dlouhé pěší výlety.

Bohunka K., 60 let, Hradec Králové