Nedočkavě jsem počítala dny, kdy už nebudu muset brzy ráno vstávat a být celý den na nohách. Když ale nastal čas odpočinku, nastalo pravé peklo!

Scházely jsme se každý týden a řeč se netočila kolem ničeho jiného než důchodu. S kamarádkami jsme byly přibližně stejně staré a všechny jsme se na dobu, kdy už nebudeme muset dělat vůbec nic, co bychom nechtěly, opravdu moc těšily.

Každá jsme ale pro to svoje těšení měla jiné důvody. Helena se těšila na hlídání vnoučat a Jiřka na cestování. Zuzka zase plánovala dlouho odkládanou operaci páteře a já měla ze všech „holek“ plán největší. Změnit celý svůj dosavadní život!

Nemínila jsem se poflakovat

„Už dlouho jsem nespokojená. Manžel jen klimbá v křesle, byt je v dezolátním stavu a naše úspory nejsou tak malé, abychom si nemohli dovolit trochu rozmařilosti. Vymalujeme a koupíme nový nábytek. Nebo rovnou nějaký malý domeček se zahrádkou, uvidíme!

Nebo i chata by se hodila! Někde u vody…“ přemýšlela jsem nahlas a moje kamarádky vždy propukly v smích. Znaly mě za ty roky až moc dobře. Stále jsem jen fantazírovala a skutek utek!

„Tentokrát to bude jiné, uvidíte!“ slíbila jsem jim slavnostně a věřila, že mluvím pravdu. Ani jsem se nenadála a dlouho vysněný den byl tady. Od manžela jsem dostala velkou kytku a od dětí dokonce poukaz na nějaké masáže. Prý abych se doma nenudila!

Já se ale nemínila nudit ani minutu. Nesměla jsem ztrácet drahocenný čas nějakým poflakováním!

Byla jsem příliš aktivní

Ráno, než se manžel probudil, byla už kuchyň připravená k malování. Nestačil se divit! Do večera bylo hotovo a další dny jsme se ani nezastavili. „Maruško, nechceš si na pár dní udělat pauzu?“ škemral ten můj lenoch, ale nepochodil. Vše muselo být podle mého!

Nemínila jsem ušetřit ani oba syny. Hned jsem i je zapojila do dění. „Prosím, odvez těch pár kusů nábytku do sběrného dvora! Toho druhého jsem zase zapřáhla opravami, kterých jsme potřebovali nepočítaně. Byla jsem na sebe pyšná, jak všichni pracovali!

Přece jenom mělo moje slovo nějakou váhu. Čas mi nezbýval ani na kamarádky. Divily se, že teď, v důchodu, nemám čas na naše pravidelné dýchánky. Já ale měla v hlavě jen dohánění starých restů! „Marie, doma už to není k vydržení. Odcházím!“ oznámil mi jednoho dne manžel.

Manžel mi utekl

Lekla jsem se! Snad nemá jinou? On ale jen hodil na záda krosnu a vyrazil do přírody. Prý mu bude ve stanu lépe! Zamlada byl náruživý horolezec a trocha nepohodlí ho nikdy nevyvedla z míry. Jen jsem netušila, že by byl něčeho takového ještě schopen.

„To moji kluci mě nezklamou!“ říkala jsem si, ale bohužel se mýlila. Ten starší si namohl záda a skončil na kapačkách. V práci na něho byli naštvaní a šéf mu dokonce vyhrožoval vyhazovem. Druhý na tom byl snad ještě hůř. „Mami, asi se budu rozvádět.

Manželka mi vyčítá, že věčně nejsem doma. Myslí si, že někoho mám…Nevěří, že jsem stále jen u tebe a musím makat!“ řekl nešťastně, div se nerozbrečel! Byl to vždycky bambula, ale že si nechá od té svojí všechno líbit, to jsem tedy opravdu netušila.

Měla bych ho litovat, ale dostala jsem vztek! Na všechny kolem sebe! Připadali mi tak líní a neochotní! To pro ně bylo tak těžké mi vyhovět? Nevděčníci!

Kamarádky mi daly co proto

Šla jsem si postěžovat přítelkyním. Věřila jsem, že mě podpoří. Že mi porozumí! Hned po kafíčku jsem na ně svoje stesky vychrlila. Ale nějakého soucitu jsem se nedočkala! „Ty Marie, už se vzpamatuj.

Myslíš, že o to tvoje bláznění někdo stojí?“ zeptala se mě Helena a Zuzka se k ní přidala: „Dej všem pokoj, nech je žít!“ Zvedla jsem se od stolu tak prudce, až jsem převrhla do klína skleničku s džusem.

A zrovna Jiřince, která mi nic ošklivého jako jediná neřekla! Urazila jsem se, ale doma přece jenom musela přemýšlet. Neměly ty moje kamarádky nakonec pravdu? Neničím já sebe i svoji rodinu? Ráno jsem měla jasno. Musím napravit škody, které jsem nechtíc způsobila!

Nejlíp je mi ve stanu

Zašla jsem za synem do nemocnice s velkou omluvou. I za jeho šéfem a vše mu vysvětlila. Nejtěžší ale byla návštěva žárlivé snachy. Trucovala dlouho! Až když jsem se rozplakala, trochu polevila. Prý každý má nárok na nějakou chybu!

Nebýt syna, něco bych jí řekla! Potom jsem si na záda nandala starý batoh a vydala se hledat manžela. Nebylo to tak těžké, jeho oblíbená místa jsem si stále pamatovala! Ve stanu jsme strávili pár dní.

Hezky jsme si lenošili na sluníčku a podnikali krátké výlety. Končily vždy stejně: v nějaké pěkné hospůdce u dobré večeře! Žádný spěch, žádné vaření, natož nádobí. Důchodu jsem si začala konečně užívat. Nic neplánuji a jsem smířená se vším, co mi budoucnost přinese.

Marie N., (63), Krušnohorsko