Říká se, že na první lásky člověk nezapomíná. Já na tu svou nezapomenu určitě, protože z té první se stala rovnou i ta celoživotní.

Když vzpomínám na seznámení se svým manželem, musím se dodnes potutelně usmívat. Bude to už čtyřicet let a já ho mám stále před očima, jako by to bylo včera. Toho ztřeštěného mladíka v ošoupané bundě a děravých teniskách, kterému jsem se nemohla přestat smát. A právě smích je jednou z nejdůležitějších esencí našeho báječného vztahu.

Když mě poprvé kamarádi chtěli vzít na čundr, byla jsem z toho v rozpacích. Představa, že mám usínat pod širákem, večeřet konzervy a snídat několik dní staré pečivo, mě ani v nejmenším nelákala. Nakonec jsem ale kývla. V sestavě pět chlapců a čtyři děvčata jsme vyrazili vlakem směr Posázaví.

Velká výprava

Cílem byla chatová osada, tak říkajíc, uprostřed ničeho. Rozdělali jsme oheň, na chleba namazali vepřovou konzervu a otevřeli první broskvovou vodku – tedy, jak my jsme říkali, hopsinku.

A ve chvíli, kdy kluci začali brnkat na kytaru první tóny, mé strachy z našeho výletu byly ty tam.

Náš oheň a dobrá nálada dokonce přilákala i nečekané hosty. Dva cizí kluci, kteří stanovali nedaleko, se přišli přidat k nám. Nelíbilo se mi to, oni se mi nelíbili. Jeden vypadal jako klasický frajírek a ten druhý zase jako naprostý tydýt.

Na hlavě měl naraženou rádiovku, přes sebe sepranou bundu a z jeho bot mu koukal palec i malíček. Jmenoval se Eda, a že to bude číslo, bylo znát už na první pohled. Jakmile promluvil, nemohla jsem od něj odtrhnout zrak ani sluch. Vyprávěl jednu historku za druhou a jeho taneční kreace byly něco nevídaného.

To byl tanec!

Z ničeho nic mě popadl, že si musíme zatančit spolu. Náš společný tanec připomínal něco mezi polkou a tangem a probíhal za velkého jásotu přihlížejících, a tak i skončil. Při jedné z otoček Eda nevybral zatáčku a zakopl. Takže nejdříve jsem šla k zemi já a hned na mě padl on.

Všichni se samozřejmě hrozně smáli, ale já jsem skončila s naraženou kostrčí. Eda se mi po zbytek večera omlouval, ale z jeho úst i omluva zněla legračně. Myslela jsem, že když jsem mu večer mávala na rozloučenou, bude to naposledy, co ho vidím.

On mě ale překvapil hned ráno. Když jsem se probudila, seděl sám u doutnajícího ohně a v ruce držel velkou kytici lučního kvítí.

„Já jsem se ti chtěl ještě jednou omluvit, že sis kvůli mně narazila…víš co,“ řekl mi najednou s takovou plachostí, že jsem se musela smát.

„Než se vdám, tak se mi to zahojí,“ odpověděla jsem mu, jako kdybych tušila, že za rok nato už spolu budeme stát před oltářem jako čerství novomanželé.

Alice (58), Praha