Vytoužený rozvod se neukázala být až takovou výhrou. Nikdo mi nic neopravil ani neobstaral. A peníze, ty mi chyběly ze všeho nejvíc.
S manželem jsem zažívala jednu velkou nudu. Děti byly už dávno z domova a ve dvou se to prostě nedalo vydržet. Kamarádky mě zvaly na různé akce, ale on nechtěl být doma sám. Byl na mě tak hodný, až bych mlátila hlavou do zdi.
Kdyby se s ním mohl člověk alespoň pořádně pohádat! Ale ne. On byl samé: „Martičko sem, Martičko tam!“ Už jsem nesnášela ani tón jeho hlasu. Natož aby na mě sáhl. Z toho bych snad dostala vyrážku.
Užívala jsem si volnosti
„Pepo, my se rozvedeme. Já už takhle žít nemůžu!“ vyjela jsem na toho svého jednou u večeře, když jsem ho chvíli pozorovala, jak se nimrá v kousku kapra. Měli jsme ryby moc rádi, ale ani to, jak jedl, mi nevyhovovalo.
Prostě už se mi na tom mém Pepovi nelíbilo vůbec nic. On, jak měl ve zvyku, mi neodporoval. Ani neslíbil, že se změní. A tak jsme se rychlostí blesku rozvedli. Zůstalo nám každému jedno patro našeho rodinného domku.
On nahoře a já dole. Vlastně jsme se skoro ani nepotkali, když si na tom dal člověk záležet. Asi měsíc jsem si užívala nově nabyté svobody. Chodila jsem s kamarádkami, kam se mi zachtělo a vracela se klidně až ráno.
Potom se mi rozbila televize, praskla žárovka a odešla pračka.
Postrádala jsem mužskou ruku
Všechno najednou a z ničeho nic. „Pepo, nemohl bys mi pomoct…“ ptala jsem se a čekala, že můj exmanžel ochotně přiběhne. On se ale ani nehnul. „Nemohl!“ Úplně mi jeho neposlušnost vyrazila dech.
Ale vlastně se mi i líbila! Pepa zhubnul, nechal si narůst strniště a byl z něho najednou úplně jiný chlap! V tu chvíli mě poprvé napadlo, jakou jsem udělala hloupost. Za chvíli půjdu do důchodu a budu skoro bez peněz! A on? Najde si jinou a nastěhuje si ji sem.
To nemohu dopustit! A tak jsem začala pracovat na sblížení. Na další svatbě. Na ulovení svého exmanžela! Ale nebylo to lehké. Na chutné lahůdky nereagoval a chodil si klidně do hospody na guláš. Ani moje nové noční prádélko mu nic neříkalo. Trucoval.
Chystám druhou svatbu
Bylo to k vzteku. „Musí žárlit!“ napadlo mě jednou při sledování nějaké romantické novely. V práci jsem přemluvila nového, o dost mladšího kolegu, aby mě přišel navštívit.
Seznámila jsem ho se svojí situací, koupila mu kytku – pro mě – a pečlivě mu sdělila scénář večera.
Musí se mi dvořit! Okatě! No, světe div se, vyšlo to. S kolegou jsme povečeřeli, pustili nahlas Goťáka a dokonce si i zatancovali. Hned, jak odešel, mi klepal na dveře Pepa. Byl navoněný a nesl mi bonboniéru.
Prý, jestli bych si nedala svoje oblíbené pralinky? No dala, to je jasné! Za týden budu mít svatbu. Samozřejmě s Pepou, s kým jiným? A tentokrát si ho budu vážit! Už vím, co je pro mě důležité!
Marta M. (59), Třeboňsko
