Čím jsem byla starší, tím více jsem přibírala na váze. Nijak jsem se tím netrápila, ale pak nastala situace, kdy přišly problémy.

Jako většina dívek jsem v mládí i já dbala na to, jak vypadám. Cvičila jsem, chodila pravidelně plavat a udržovala jsem si stabilní váhu. Když jsem se pak vdala, snažila jsem se dál kvůli manželovi.

Po obou těhotenstvích se mi vždycky podařilo rychle dostat nabraná kila zpátky dolů.

Řekl mi to bez obalu

S přibývajícím věkem jsem svoji váhu přece jen přestávala kontrolovat. Život se stal poněkud stereotypním, plným starostí a každodenního shonu. Měla jsem ráda dobré jídlo, pomáhalo mi zlepšovat náladu.

Začala jsem postupně přibírat a moc jsem se o to nestarala. Běhat nebo plavat jako v mládí už jsem nechodila, neměla jsem na to čas ani náladu.

Myslela jsem si, že to manželovi nevadí. V tom jsem se zmýlila. Když podal žádost o rozvod, jedním z důvodů bylo, že jsem pro něho ztratila přitažlivost.

Tím skutečným důvodem samozřejmě byla mladší partnerka, ale jak mi sám do očí řekl, kdybych o sebe víc dbala, tak by se mnou zůstal. Tehdy jsem zpanikařila, slibovala jsem, že se změním, ale bylo už pozdě.

Klidně bych tehdy bývala držela hladovku, abych si svého muže udržela. Pochopila jsem však, že už by se stejně nic nezměnilo. Vzdala jsem svůj boj, odevzdala se osudu a když bylo po všem, našla jsem útěchu v tom, co bych si bývala odpírala – tedy v jídle. Samozřejmě se to na mojí postavě dále projevovalo.

Staronová známost

Netrvalo dlouho a nabrala jsem dalších deset kilogramů. Na sebe do zrcadla jsem se radši už vůbec nedívala. Bylo mi jasné, že nedělám dobře, ale zaujala jsem vůči své nadváze lhostejný postoj. Říkala jsem si, že už se stejně kvůli nikomu nemusím snažit. Pak jsem se ala začala cítit sama.

Jako by mi osud chtěl pomoci, seslal mi do cesty jednoho bývalého kamaráda. S Michalem jsem kdysi i krátce chodila. Vyměňovali jsme si knížky, prožili spolu pár zajímavých výletů. Pak se naše cesty rozdělily.

Když jsem ho po letech znovu potkala, bylo to pro mě překvapení. Neušlo mi ovšem, jakým pohledem měří moji postavu.

Šli jsme si sednout na kávu a Michal vyprávěl o svém životě. Byl rozvedený stejně jako já a momentálně byl ve fázi hledání nové partnerky. Zaujalo mě to.

Moc šancí jsem si nedávala, ale když mi pak Michal začal po společném vzpomínání trochu lichotit, přála jsem si, abych se tou novou partnerkou stala právě já.

Výzvu jsem přijala

Moje přání se částečně splnilo. S Michalem jsme se scházeli čím dál častěji. Cítila jsem se ale stejně nejistě, právě kvůli své postavě. Michal na rozdíl ode mě byl stále štíhlý, i když se na něm čas samozřejmě také podepsal.

Vlasy mu prořídly a zešedivěly a nosil brýle. Nenápadně jsme tedy navázali na náš vztah z minulosti.

Pak jsem ovšem jednoho dne zažila studenou sprchu. Michal mi oznámil, že by se mnou rád zůstal, má ale jednu vážnou podmínku. Ještě než ji vyslovil, věděla jsem, čeho se bude týkat. Přál si, abych shodila dolů nějaké kilogramy, alespoň patnáct nebo dvacet.

Dal mi na to i časový limit. Mým prvním pocitem byla urážlivost, ale vzápětí jsem si uvědomila, že můj staronový přítel má pravdu. Pak jsem pocítila zoufalství nad tím, že zvládnout boj s nadváhou nebude v mých silách.

Nakonec jsem dospěla k názoru, že nemám vlastně co ztratit a můžu jedině získat.

Poctivě jsem začala cvičit, upravila jsem si jídelníček a sledovala, co to udělá s mojí váhou. Začátky byly těžké a šlo to pomalu, ale postupně se mi podařilo zhubnout o osmnáct kilo.

Cítila jsem se jako znovuzrozená a navíc jsem měla přítele, který mě měl rád a byl na mě hrdý. Co víc jsem si mohla přát? Dnes jsme spolu už deset let a já si svoji váhu pravidelně udržuji.

Martina L. (63), Sokolov