Ztratila se v mlze i s dítětem. Temná věž se jí stala útočištěm nebo pastí?Zachránili ji lidé z jiné doby nebo si z ní vystřelili vtipálci v kostýmech?

Zapomenutý hrad Herštejn postavil kdysi kouzelník. Byl vždy zahalen zvláštní mlhou, v níž nepřátelé, kteří jej chtěli dobít, zbloudili a hrad nikdy nenašli.

Zvláštní příhodu jsem zde zažila i já,Cestovala jsem tehdy s malou vnučkou nazdařbůh jihozápadními Čechy. Tak se přede mnou mezi stromy vynořila jeho temná věž. Zastavila jsem.

S vnučkou jsme se vypravily k zřícenině a vyšplhaly až k věži strmou úzkou cestičkou. Mezi stromy zela jakási vzdušná cesta do krajiny. Jako by to byla brána z jiného světa Jak jsem se ohromeně dívala do prostoru, přihnal se studený vítr.

Jako vír zakroužil kolem nás, a tak, jak přiletěl, zase odvál. A byl zase klid. Ani lísteček se nepohnul. Zato já byla zmatena. Měla jsem pocit, jako bych tím závanem podivné energie prošla kratičkým mikrospánkem, jako bych ztratila na zlomek vteřiny vědomí. Bylo to nepříjemné a podivné.

Vzala jsem vnučku za ruku a chtěla pryč.

Najednou však problém. Nemohla jsem nalézt cestu zpět. Chodily jsme zmateně kolem věže dokola. Cestička dolů však nikde. V tom jsem uviděla jít lesem lidi a zavolala na ně. Stará žena i děti se zastavily. Začala jsem mávat rukama a křičet.

Ti dole na mě však hleděli v němém úžasu. Nakonec žena uchopila obě děti za ruce a upalovala pryč, co jí nohy stačily, jako by viděla čerta.

Teprve v tu chvíli jsem si všimla, jak divně byli oblečeni. Stará žena měla kroj a děti byly taky jako ze Středověku. Začala jsem zoufale volat o pomoc. Všude bylo mrtvo a do toho se zvedla mlha.

Z výšky věže jsem viděla, jak se začínají mezi stromy dole proplétat mlžné chuchvalce. Pomalu, leč nekompromisně se stahovaly k hradu, a hororově se plazily po svahu k nám. Dítě překonalo čarovný kruhKdo nás tady najde? Začala jsem panikařit. Nahlas jsem prosila všechny dobré duchy nejen za sebe, ale hlavně za vnučku.

Mlha houstla a ochladilo se.

Malá Simonka, která se stále snažila cestičku najít, najednou vykřikla: „Babi, tady je!“ Nevěřila jsem vlastním očím. Jako by se zase zničehonic objevila. To místo jsem prohledávala důkladně.

A dokonce několikrát. Nečekala jsem už ani vteřinu, chytila vnučku do náručí a seběhla dolů. Když jsem ale sešplhala a téměř si oddychla, stál najednou proti mě chlap. Vynořil se z mlhy jako přízrak. Ačkoliv jsem jej slušně pozdravila, neodpověděl.

Jen mlčel a zíral! Vypadal jako blázen. Přitiskla jsem vnučku k hrudi a panicky utíkala už hustou mlhou nazdařbůh. Až v autě jsem si uvědomila, že muž v lese byl taky ve starodávném obleku. A co to měl přes rameno? Možná dudy nebo sekyru?

Možná se víc lekl on mě, než já jeho, Dodnes jsem se nezbavila pocitu, že nás tehdy vnučka zachránila. A čím mám větší časový odstup, tím sílí můj pocit, že jsme se tehdy na chvíli dostaly do jiné doby. Jaké štěstí, že si nás tam duchové nenechali navždy!

Jarmila B., Domažlice