Také zásadová a přísná profesorka se může dostat do neřešitelné citové pasti.

Bylo mi tenkrát čtyřicet dva let. Učila jsem poměrně exaktní předměty: matematiku a chemii. Také v soukromí jsem byla spíše rozumově zaměřená a nejen studenti mě považovali za odměřenou až přísnou. Jenže i takové ženy se mohou zaplést se svými city.

Nevěděla jsem, kam s očima

Milan byl vysokoškolský student, který k nám nastoupil na praxi. Já jsem byla rok rozvedená – moje delší manželství bylo naštěstí bezdětné, nicméně já jsem měla od té doby problémy navázat bližší vztah s muži.

Prostě jsem jim nevěřila. Žáci ve škole se na mě jako na „nepříjemnou bábu“, která jim otravuje život, a já jim to nevymlouvala. Na moji oblíbenost by určitě nikdo moc nevsadil. A najednou se objevil Milan a všechno se změnilo.

Dostala jsem ho svým způsobem na starost a na dohled. Nejprve, když jsem se to dozvěděla, brala jsem to jako nevděčnou úlohu. Jakmile jsem ho spatřila, změnila jsem názor.

Z té zamračené a přesné odpovědi vyžadující kantorky se najednou mávnutím kouzelného proutku stala rozklepaná holčička, která neví, kam s očima.

Snažila jsem se zachovat dekorum a společenskou nadřazenost zkušené kantorky nad praktikantem. Moc mi to nešlo, sama jsem vnímala, jak křečovitě působím.

Pozvala jsem ho na kávu

Milan si naštěstí ničeho nevšiml nebo to přinejmenším nekomentoval. Z jeho strany jsem nezaznamenala ani náznak nějakých sympatií.

Bral mě prostě jako moji studenti – zamračená a zřejmě pro něho nepříliš atraktivní žena, kterou nějak musí strpět. Snažila jsem se Milanovi vycházet ve všem vstříc a on si rychle zvykl, že se na mě může kdykoliv obrátit s prosbou o pomoc.

Všimla jsem si některých chyb, které dělal v jednání se studenty – ty vyplývaly z jeho mládí a z toho, že se pořád cítil být jedním z nich. Sebrala jsem veškerou odvahu a navrhla Milanovi, že jeho přístup prodiskutujeme.

Buď můžeme formálně ve sborovně, nebo neformálně někde u kávy. Aby to nebylo moc nápadné, dodala jsem, že jednou třeba budeme kolegové a ti mají držet spolu.

Díval se sice trochu divně, ale nakonec tu nabídku na posezení v kavárně přijal. Svěřil se mi tam se svými starostmi a problémy a zranil mé srdce. Čím? Vyšlo totiž najevo, že má dlouholetou známost.

Nedávala jsem na sobě znát zklamání, dál jsem s vypětím sil hrála roli starší moudré kolegyně a mluvila hlavně o našem povolání – mém současném a Milanově budoucím.

Nemohla jsem jí konkurovat

Druhý den mi Milan poděkoval, že prý mu náš rozhovor moc pomohl. Okamžitě jsem reagovala návrhem, abychom v něm pokračovali. Moje reakce ho poněkud zarazila, možná mu začalo docházet, že za tím vším není jen profesní zájem.

Nicméně i tentokrát přijal a setkali jsme se podruhé. Osud mě ovšem za moji přemíru aktivity potrestal, protože do kavárny za Milanem přišla jeho dívka a já viděla, že jí nemůžu konkurovat.

Když vzala Milana za ruku, měla jsem co dělat, abych zachovala chladnou tvář. Ačkoliv jsem chápala, že moje city jsou nesmyslné a bez šance, stejně jsem jim čím dál víc podléhala. Byla to naprosto bezvýchodná situace.

A ke všemu se ještě po škole začaly nést řeči. Jediné, co mě zachránilo před životním průšvihem, byl čas. Milanovi skončila praxe. Poté co mě na rozloučenou – a na oplátku za moji pomoc – zval na kávu tentokrát on, odmítla jsem.

Místo toho jsem seděla doma a brečela nad tím, že mi nikdy nepatřil a patřit nebude. Spatřila jsem se pak v zrcadle se slzami stékajícími po tvářích a na okamžik si připadala hloupě. To, co jsem viděla, byla pravda, ale to, co jsem cítila přece také!

Alena Z. (54), Praha