Měla jsem platit pokutu a tak jsem použila jednu z nejosvědčenějších ženských zbraní. Rozplakal jsem se a to ho obměkčilo. Nemusela jsem nic platit a ještě mě utěšoval.

Toho dne jsem měla napilno. Dlouhý seznam úkolů, které byly přede mnou, začínal koupí kytice pro kolegyni. Slavila padesátku a tak jsem k dárku, který mi naštěstí přišel poštou, musela koupit jen nějakou velkou a hezkou kytku.

Představovala jsem si růže, ale potom mě napadlo, že těch asi dostane spoustu. Chtělo to něco originálnějšího! Něco, co by ji upoutalo a potěšilo víc, než obvyklý i když krásný pugét růží…

Platit se mi nechtělo

K tomu účelu se hodilo moje oblíbené květinářství na náměstí našeho krásného města. Nebylo nejlevnější, ale měli tady krásné květiny a občas i něco, co jinde neměli. Třeba obrovské bílé lilie nebo takové zvláštní modré bodláky.

A taky slunečnice nebo frézie, moje nejoblíbenější. Jejich vůni jsem zbožňovala. Rozhodla jsme se, že kytku koupím hned ráno, těsně po otevření. „Budu první zákazník!“ umínila jsem si a za pár minut osm jsem již nedočkavě postávala před dveřmi květinářství.

Bylo v takovém průchodu. Přede dveřmi lemovala podlahu podél zdi řada květináčů s nejrůznějšími vazbami podle ročního období. Předpokládala jsem, že mi výběr květiny nezabere víc, než pár minut, a tak jsem nečekala do osmi, kdy začal fungovat parkovací automat. Myslela jsem, že těch pár minut mi lehce projde!

Počkal si na mě policista

No, spletla jsem se. Bylo asi deset minut po osmé, když jsem se vyřítila z květinářství. Přes pečlivě zabalený pugét jsem skoro neviděla na cestu. Nedočkavě jsem si otevřela dveře auta, když se vedle mě ozval přísný hlas:

„Paní řidičko, jestlipak víte, jakého přestupku jsem se dopustila!“ Promlouval ke mně mladíček sotva plenkám odrostlý. Úplně jsem zkoprněla. To mi tak scházelo! Ke všem výdajům za ty kamarádčiny narozeniny ještě platit pokutu!

Horečně jsem přemýšlela, na co se vymluvit. Napadlo mě, že mu napovídám cosi o slabém zraku a zapomenutých brýlích. Ale potom jsem si uvědomila, že bych vše ještě zhoršila. Obvinil by mě, že řídím slepá, nebo tak něco!

Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe, jako by mi mohl někdo napovědět. Byla to hloupost, ale při pohledu na rozhádanou dvojici o kus dál, mě opravdu jedna letmá myšlenka hlavou probleskla. Zahraji si na týranou ženu!

Obměkčila jsem ho slzami

Můj manžel byl moc hodný, ale co se dalo dělat, jedna pomluva ho nezabije! „Moc se vám omlouvám, ještě nikdy jsem to neudělala! O tu pokutu nejde, ale až se o ní dozví můj manžel…To bude zase scéna.

Pro nějakou tu ránu nejde daleko…“ špitla jsem a rozplakala se. Musela jsem se divit, jak snadno mi to jde! Asi jsem se do té role týrané ženy opravdu vžila. Vzlykala jsem a pouštěla krokodýlí slzy! Mladíček přešlapoval z nohy na nohu a potom si odkašlal.

Zvědavě jsem k němu vzhlédla. Byl o dobré dvě hlavy vyšší než já, ale vážil určitě jen polovinu mojí váhy! „No, tak já vám to pro tentokrát odpustím,“ zašeptal, jako by ho mohl někdo slyšet a dodal:

„Ale slibte mi, že příště už za parkování zaplatíte!“ Odkývala jsem mu všechno a rychle odjela. Ani si chudák nevšimnul, že jsem v té rychlosti zapomněla rozsvítit světla!

Renata K. (51), Brno