Přesvědčila jsem se, že stará láska opravdu nerezaví.
Nad tou pozvánkou na jeden školní sraz po čtyřiceti letech jsem se trápila několik dní. Připomínala mi, kolik roků už uplynulo. Nejdřív jsem si řekla, že je to hloupost. Kdo by tam po tolika letech chodil?
Vždyť už si na většinu spolužáků ani nevzpomenu, prožila jsem s nimi jen dva roky. Bylo to, jako bych se měla vracet do starého, zaprášeného pokoje, kde jsem kdysi bydlela, ale ze kterého si už nepamatuji ani uspořádání nábytku.
Vzalo to rychlý konec
Ta pozvánka mi ze všeho nejvíc připomněla jedno konkrétní období v minulosti. Tenkrát jsem se – plachá a kudrnatá holka – zamilovala do Marka, kluka z vedlejší třídy. Všechno začalo v tanečních.
Pro mě byly taneční jen nutnou povinností, kterou jsem si musela odbýt, ale Marek je proměnil v to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Pokaždé, když mě vyzval k tanci, svět se na chvíli zastavil. Jeho ruka na mých zádech, lehký dotyk při polce, stydlivý pohled.
Nikdy jsme spolu neřekli moc slov, ale ten pocit, že jsme si navzájem bližší než kdokoliv jiný, nás spojoval víc než cokoliv na světě. Pak ale přišel konec tanečních a navíc můj otec dostal práci v jiném městě.
Museli jsme se stěhovat. Loučení bylo rychlé, bez slz, ale plné hořkosti a nevyřčených slov. Slíbili jsme si, že si budeme psát, ale dopisy se po čase ztratily v lavině nových životů, nových tváří a nových povinností.
Já se vdala, měla jsem děti, starala jsem se o rodinu. Marek zůstal jen krásnou vzpomínkou, ale nikdy jsem na něj nezapomněla.
Málokoho jsem poznávala
Nyní, po tolika letech, se ta kapitola znovu otevřela. Rozhodla jsem se nakonec, že na ten sraz půjdu. Řekla jsem si, že nemám co ztratit.
Bylo to sice jako bych se rozhodovala udělat krok do neznáma, ale to neznámo mě lákalo víc než poklidná jistota mého každodenního života. V den srazu jsem byla od rána plná nervozity.
Vybrala jsem si ty nejhezčí šaty a doufala jsem, že mě nepozná nikdo, kdo mě tehdy znal jako plachou dívku. To se celkem splnilo. Když jsem vstoupila, spatřila jsem několik povědomých tváří, ale většinou jsem jen kývla hlavou na pozdrav a přešla kolem.
A pak jsem uviděla Marka. Seděl v rohu u okna, se sklenkou vína v ruce a s klidným úsměvem sledoval okolí. Vlasy, které byly kdysi hnědé, už zbělely, ale ty jeho hluboké oči se nezměnily. Pomalu jsem se k němu blížila a srdce mi bušilo jako splašené.
Byl to nádherný večer
Přišla jsem k němu a tiše ho pozdravila. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kdo jsem a potom mě oslovil křestním jménem. Tvářil se překvapeně, určitě nečekal, že přijdu.
Jeho hlas zněl tak, jak jsem si ho pamatovala, jen v něm něco přibylo – tón, který prozrazoval prožité roky, lásku, ztrátu, naději. Celý večer jsme si povídali.
Sdíleli jsme svoje životní příběhy, které se vyvíjely tak odlišně a přece se teď zase setkaly ve stejném bodě. Zjistila jsem, že se Marek nikdy neoženil, i když měl několik dlouhých vztahů.
Přiznal, že na mě nikdy nezapomněl a vlastně každou svoji partnerku srovnával se mnou. Večer uběhl hrozně rychle. Stáli jsme pak u vchodu do podniku, kde se sraz konal a jen se dívali na sebe.
Oběma nám bylo jasné, že to není naše poslední setkání. Marek potom udělal něco nečekaného: vyzval mě k tanci. Já jsem mu na to jeho „smím prosit“ ráda přikývla.
Žádná hudba sice nikde nehrála, ale oba jsme si ji dovedli v duchu představit. Asi na nás byl divný pohled, když jsme na noční ulici tančili valčík jako tenkrát, ale nám to vůbec nevadilo. A z kdysi předčasně ukončené životní kapitoly se stal nový a krásný začátek.
Eva Z. (59), Brno
To je tak krásný příběh! Technologie nám sice usnadňuje setkávání přes sociální sítě, ale osobní setkání má svou kouzelnou atmosféru. Věřím, že láska může přetrvat roky!