Dcera na mě ušila stejnou boudu jako já kdysi na svou mámu. Skočila jsem jí taky na špek. Na rozdíl ode mě se osud nenaplnil. A možná nikdy nenaplní.
Moje máma mě varovala! Když jsem si našla chlapce, hrozně se bála toho, že nedokončím učiliště, protože my mladí jsme nerozumní a já určitě otěhotním. No, nepletla se. Dodělávala jsem závěrečné zkoušky už s outěžkem.
Možná proto jsem se i já později bála, že moje dcera neodmaturuje. Byla jsem tou představou posedlá, když na konci třeťáku chodila s Petrem, který už pracoval. „Zkazíš si celý život,“ opakovala jsem jí snad každý den.
Bylo to ve vzduchu
A to byl asi ten důvod, proč se na mě s Petrem rozhodli ušít boudu. „Mami, mohla bys upéct tu svou výbornou bábovku?“ zeptala se mě dcera a dodala, že k nám na druhý den pozvala Petra. „A proč jako?“ zeptala jsem se podezíravě. Ale dcera jen mávla rukou.
Cítila jsem něco ve vzduchu. Druhý den nad šálkem kávy vzala dcera Jiřina Petra za ruku. Ten na mě zíral vyděšeně, krev se mi začala hnát do hlavy. „Mami, chceme ti oznámit, že…“ Zatmělo se mi před očima. „Jsi v tom!“ zaúpěla jsem.
„To jsem měla říct já,“ vyhrkla dcera. A je to tady! Manžel se prudce zvedl a rychlým krokem opustil obývák. Ztratil se mi raději z dohledu. „Říkal jsem ti to,“ špitl zděšeně Petr směrem k Jiřině. „Ty mlč!“ zařvala jsem na něj a prvně mu tak tykla.
Je to trest
Napřáhla jsem ruku, abych mu vlepila pohlavek, dcera ale vyskočila a rychle mě objala. „Ale mami, klid, to byl jen hloupý vtip, chtěla jsem vědět, co bys dělala,“ vypadlo z ní. Podlomila se mi kolena a vzpomněla jsem si na sebe.
I já jsem si takhle ze své matky kdysi vystřelila. Dva týdny poté, co jsem ten hloupý žert udělala, jsem zjistila, že jsem opravdu těhotná. „O takových věcech se nežertuje,“ vydechla jsem zničeně. A povyprávěla mladým o tom, jak jsem kdysi žertovala já.
Teď se lekli oni. S hrůzou jsme pak čekali, co přinesou následující týdny, jestli se bude historie opakovat. Nestalo se tak. Ani ten rok ani žádný další. Moje dcera se už léta marně pokouší o miminko. Je to snad trest za takové hloupé vtipkování? Jestli ano, nikdy se vnoučat nedočkám.
Hana (61), Trutnov
No, tahle historka mi připomněla, jak se táta bál, že neudělám školu, když jsme se s kamarádkou smály, že čekáme dvojčata. Občas ty hlouposti děláme!
To je opravdu silný příběh. Věřím, že my rodiče někdy přeháníme obavy. Občas se ale naučíme z vlastních chyb.