Nesmělost bývá v navazování vztahů velkou překážkou. Někdy musí pomoci náhoda.

Poté, co jsem se před časem rozvedla, užívala jsem si čtyři roky klid a samotu. Moje manželství bylo tak trochu „italské“, plné hádek a výčitek. Pokud jsem si měla najít dalšího partnera do života, muselo jít o někoho výrazně klidnějšího.

Nevěděla jsem, jak na to

Bydlela jsem na sídlišti ve vysokém paneláku. Lidé se tam většinou znají málo, jen od pohledu. Já jsem se pravidelněji začala potkávat s mužem, který mi byl sympatický. Často jsme se střetli ve výtahu a vnímala jsem, že sympatie jsou vzájemné.

Trochu jsem rozhodila sítě a dozvěděla se, že je sám jako já a bydlí pět pater pode mnou. Ráda bych s ním navázala kontakt, ale ani po několika týdnech se to nedařilo. Náš kontakt se omezil jen na úsměvy a pozdrav.

Došlo mi, že dotyčný je patrně dost nesmělý. Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych tu jeho nesmělost překonala a dala mu najevo, že nejsem proti bližšímu seznámení.

Sama jsem iniciativu vyvíjet nechtěla. A tak jsme se dál dvakrát nebo třikrát týdně potkali dole na chodbě nebo ve výtahu a nic se nedělo. Z hlediska případné známosti to zkrátka nevypadalo dobře.

Najednou jsme měli času dost

Nakonec přišla příležitost, která se nedala předem připravit ani odhadnout. Stalo se to o víkendu. Brzy ráno v neděli jsem nastoupila do výtahu se sáčkem na odpadky, abych ho vyhodila dole do kontejneru.

O pár pater níž výtah zastavil a k mému překvapení přistoupil můj nesmělý vyvolený. Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe a výtah se dal znovu do pohybu. Pak se ale zastavil a odmítl pokračovat. Prostě jsme v kabině uvízli.

Neměli jsme u sebe mobilní telefony, takže jsme použili dorozumívací zařízení ve výtahu. Než ale firma, která měla opravy na starosti, přijela, měli jsme spoustu času na povídání.

Ukázalo se, že hovořit je o čem. Pozdravy a úsměvy si vyměňujeme dodnes, ale  už ve společném bytě, vždy, když se ráno loučíme nebo po příchodu z práce znovu setkáváme!

Iveta M. (54), Ostrava