Určitě o mně nikdo nemůže říct, že nemám ráda zvířata. Naopak, miluju je. Kočky, psy, koně i třeba slepice a husy. Ovšem můj bývalý manžel to opravdu přeháněl.
Když jsem Petra potkala, byl to milý kluk, mladý učitel ze vzdálené vesnice, který na mě hned udělal dojem zájmem o přírodu a vše živé.
Vyprávěl o botanickém kroužku, který vede na místní základní škole, o vycházkách a o svých zapálených žácích. Tehdy ještě bydlel u rodičů, takže doma nic chovat nesměl, ale už se těšil, až se odstěhuje. Za dva roky zasáhl osud. Otěhotněla jsem s ním.
Dům jako zoo
Moji rodiče mají jen mě, takže se dlouho nerozpakovali a přišli s tím, že budeme bydlet v domě po babičce, která tou dobou už žila ke své velké spokojenosti v domě s pečovatelskou službou.
Přišli jsme vlastně k hotovému. Tedy spíše Petr. Slova o chovatelství zvířectva začal okamžitě uplatňovat v praxi.
Což vypadalo tak, jako by se dům chystal na příchod biblické povodně a my měli zachránit všechno živé a nikoli, že do domu má přijít nový člověk – naše miminko.
Tahle skutečnost ho zajímala jen okrajově.
Otřesné scény
Kromě psa, což byl takový poděs, nalezenec, který neposlouchal nikdy nikoho, věčně se toulal a občas i někoho kousl, jsme měli kočky, které se nesměly nechat kastrovat, takže se množily geometrickou řadou, a v první fázi ještě andulky. Takhle to šlo dva roky.
Malý Vašík dělal první krůčky, když Petr zničehonic přinesl hada. Užovku červenou. Byla malinká, v plastové krabičce od sýrů nebo od čeho vypadala spíš jako přerostlá žížala.
Věnoval se jí mnohem víc než našemu dítěti. Krmil ji pinzetou všelijakou havětí, otvíral jí tlamičku párátkem a Andula, jak jí říkal, utěšeně přibírala.
Za dva roky byla Andula dlouhá jak týden před výplatou a její terárium už jí začínalo být malé. Dům se navíc zaplnil dalšími tvory, mezi které patřil leguán, pták loskuták a klec s bílými myškami. Ty nebožačky sloužily jako potrava pro ostatní.
Především malá myšátka putovala skoro hned do sousedních klecí a terárií. Nemohla jsem se na to dívat, připadá mi kruté takhle zastupovat přírodu.
Za normálních okolností by ti malí tvorové měli nějakou šanci přežít, uniknout, ale když jim takhle člověk zasáhne do krátkého života, jsou odsouzeni k smrti.
Šok ve třetím měsíci
Přestala jsem se svým mužem nejen spát, ale odmítala jsem s ním sdílet i společnou ložnici. Spala jsem raději na gauči v kuchyni, kde bzučela lednička, ale já se cítila mnohem lépe.
Petr to ovšem vyřešil tak, že jsme naše intimní chvilky trávili na jiných místech, tam, kde nebyly klece se zvířaty. Tak se stalo, že jsem otěhotněla znovu.
Manželovo chování se ovšem nezměnilo, dál žil ve svém světě plném havěti a rozličných živočichů. Se všemi těmi plazy, morčaty, pískomily, papoušky a andulkami trávil skoro všechen volný čas a se mnou se hodlal bavit jen o tom, která samička vyvedla mladé nebo jak si který malý predátor poradil se živou návnadou. Síly mě opouštěly, při nejlepší vůli jsem nebyla v tom muži schopna vidět toho milého člověka, se kterým jsem kdysi chtěla prožít celý život. To, co přišlo pak, se muselo nevyhnutelně stát.
Úlek zabíjel
Jednoho dne ten Papinův hrnec s názvem „náš dům plný potvor“ vybuchl. Užovka červená v noci utekla z terária. Nenapadlo ji nic lepšího, než se vydat do kuchyně a tam se svinout u ledničky, kde bylo teplo.
Když jsem ji ráno probudila tím, že jsem otevřela dveře lednice, zaútočila na mě a já se tak strašně lekla, že jsem potratila. Hned jak jsem přišla z nemocnice, vzala jsem Vašíka a přestěhovala se k rodičům.
Ti mé slzavé vyprávění poslouchali se zatajeným dechem. Předtím sice o našem soukromém „zverimexu“ věděli, ale netušili, jak trpím. Rozmýšleli se, bylo na nich vidět, že si již zvykli na svůj klid a chtěli si užít zaslouženého odpočinku nikým nerušeni.
Zároveň, jak několikrát během našeho dlouhého úvodního rozhovoru zdůraznili, doufali, že se Petr trochu umoudří a dům opět zařídí tak, aby v něm mohli bydlet převážně příslušníci druhu homo sapiens. Jenomže v to doufali marně.
Hledání začalo
Bydlím teď u rodičů i se synem, s manželem jsem se rozešla, jsme v rozvodovém řízení a rodiče řeší jeho vystěhování z domu soudně. Petr svou archu ovšem zuby nehty brání. Mám dojem, že se z něho stal typický podivín, který upřednostňuje zvířata před lidmi.
To ale bývá častým jevem u lidí, kteří se v ostatních zklamali. Ale o mně přece nemůže říct nic špatného!
Hledám si nového přítele, někoho normálního, který se o nás postará a se kterým budu moci společně vychovávat děti a ne hady a ještěrky. Není to jednoduché.
Ze všech odpovědí na inzerát jsem si minulý měsíc vybrala Kamila, postaršího finančního auditora, slušně situovaného pána. Přišel s tím, že si dáme sraz v zoologické zahradě.
Měla jsem z něj dobrý pocit, než jsem mu v oddělení pavouků uviděla tu povědomou jiskru v očích. Udělalo se mi nevolno. Jistě, pravděpodobně neprávem, určitě by se těžko našel někdo podobný mému manželovi, ale ani jsem se ho neptala.
Vypěstovala jsem si regulérní fobii a nehodlám nic riskovat. Hledám dál a hodlám být hodně opatrná.
Jarmila (36), Liberecko