Ve svých padesáti letech jsem si chtěla spnit svůj sen. Říkala jsem si, že to bude dárek, který dám sama sobě k významným kulatinám. Netušila jsem, že mi ten nápad více vezme, než dá!

Malý domek po rekonstrukci jsme měli splacený a manžel i já jsme slušně vydělávali.Obě děti již byly z domu, a tak jsem si bez výčitek pořídila vlastní kobylku. Dala jsem si to jako předsevzetí do nového roku.

Téměř rok jsem si ale netroufla se Sissi vyjet sama do okolí. Práce okolo ní mne neskutečně těšila.Dokonce jsem měla pocit, že jsem našla nový smysl života. Když jsme jezdili ve skupince, nikdy se nestalo, že by Sissi nějak vyděsily některé typy zvuků.

Nebylo tomu však loni před létem. Moje kobylka šla s grácií, pevným a rázným krokem.Žádné nebezpečí jsem necítila. Jen pár metrů před hranicí obce jsem zaregistrovala pohyb ve vysoké trávě. Letmo mi proběhlo hlavou, že to bude nejspíš nějaký pes.

V tom se však ozvalo těsně u nás něco jako výstřel. Sissi se vyděsila a já zažila, co to obnáší sedět v sedle splašeného koně. Rozběhla se k lesu a já se držela, seč mi síly stačily. Co následovalo potom, jsem se dozvěděla až později…

Náhle v péči lékařů

Dění okolo sebe jsem začala vnímat až v přítomnosti záchranářů, kteří mi vysvětlili, že mě vezou do nemocnice.Ptali se mě, zda vím, co se stalo. Rozhlížela jsem se okolo sebe a neměla ani nejmenší tušení, co se přihodilo. Co ale hůř!

Já ani nevěděla, jak se jmenuji…. To mě vyděsilo. S podezřením na otřes mozku jsem byla přijata na chirurgické oddělení.Další prováděná vyšetření, však ukázala, že mé zranění je podstatně vážnější.

Vedle otřesu mozku jsem měla navíc natrženou slezinu a dva prasklé obratle. Ještě ten den večer jsem byla operována. Vše probíhalo naštěstí hladce, jen ta paměť se mi stále nevracela.Nepoznávala jsem manžela ani své děti.

Vzpomínky na toto období nejsou nikterak příjemné a mohu říci, že se ztrátou paměti máte pocit, že jste ztratili kus svého života. Ono to nikterak nebolí, ale neskutečně se trápíte.

Po týdnu se stav začal zlepšovat a za další týden jsem byla propuštěna do domácí péče. Během měsíce jsem byla v docela dobré kondici, bolestí zad se už ale asi nikdy nezbavím a také mírně kulhám.

To, co mi však nejvíce mrzí je, že se nemohu vyšvihnout na hřbet mé Sissi, a hlavně, že se mi stále některé cenné vzpomínky ze života nevybavují.To je pro mě strašlivá ztráta. Vím, že se vživotě stanou větší tragédie, ale já doplatila na hloupou klukovinu.

Jak se totiž ukázalo, můj kůň se vzplašil proto, že mu dva malí kluci, kteří se v té trávě skrývali, hodili pod nohy dělobuch.

Zlata. (51), Jindřichův Hradec .