Když manželovi zemřela maminka, zanechala po sobě stoletou chalupu. Myslela jsem, že ji manžel prodá, ale z nostalgie a pro vzpomínky tak neučinil. To nám oběma převrátilo život.

Vždycky jsem byla městský člověk, vyrostla jsem v paneláku a mně ta králíkárna vyhovovala. Stále mezi lidmi, šrumec kolem, spousta možností i jistá anonymita. Těžila jsem z toho to nejlepší. Pořád jsem byla v divadle, na výstavě, na koncertě.

Stále jsem chodila za kulturou. Rýpat se v záhonku? Ani omylem.

Všichni mě respektovali

A tak když jsem se vdala za muže, který pocházel z venkova, jasně jsem mu řekla, že k jeho rodičům s ním budu jezdit jen přes své sebezapření. Všichni to tiše respektovali. Rodiče jezdili k nám, já k nim pouze na nějaké ty oslavy.

Vadilo mi bláto i nepohodlí chalupy. To se ale změnilo. Když zemřela manželova maminka, chalupu zdědil. Myslela jsem, že ji prodá, vždyť znal můj odpor k venkovu. Ale zmýlila jsem se. Svou roli zahrála nostalgie. Manžel se rozhodl, že si chalupu zkrátka ponechá.

Našel si kamarády

Rozhodl se, že ji dá dohromady. Dokud žila maminka, nedovolila mu na ni sáhnout, přestože potřebovala velké zásahy. Ale znáte to, staří lidé často nechtějí žádné změny. A tak rezignoval. Nyní však získal nový elán. A tak na chalupu jezdil o víkendech.

Mnohokrát mě přemlouval, ať jedu s ním, bájil o tom, jak jsou tam fajn lidé, však vesnička má jen 35 obyvatel. Všechen „život“ se odehrával v místní hospůdce.

Našel si tam opravdové kamarády, kteří mu pomáhali, radili a často i přiložili ruku k dílu. Má to tam moc rád. Domů se každou neděli vracel naprosto šťastný a spokojený.

Žárlím na stoletou barabiznu

Jenže já jsem víkendy trávila sama. Po čase mě přestal přemlouvat. A já jsem začala normálně žárlit. Opravdu. Tak jsem se jednou skutečně vypravila s ním. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že ti lidé jsou tak ryzí, tak opravdoví. Skutečně skvělá parta báječných lidí, s jakými jsem se dosud nesetkala.

Šťastná venkovanka

Postupem času jsem se na chalupu začala těšit a jezdila tam s ním stále častěji. Neskutečně mě to oslovilo a víte, co se stalo? Přestěhovali jsme se sem a já na stará kolena získala skvělé přátele a nový domov, ve kterém se nám oběma moc líbí.

A co víc, začala jsem zahrádkařit. Pěstuji jahody, kedlubny, cukety, zavařuji, peču, se sousedkami si vyměňujeme recepty, nosíme si koláče na ochutnání a já se od nich učím, jak zahradničit, zpracovávat úrodu i vařit. A je ze mě šťastná venkovanka.

Jiřina B., 55 let, Vysočina