Pokud to vedoucí přehání se svými pravomocemi, je nutné se bránit jako kolektiv!  

Řadu let jsem pracovala ve velké pobočce mezinárodní společnosti. Panovaly tam docela přísné podmínky, ale současně jsme měli různé výhody a jistoty. Několik mých kolegyň v průběhu času odešlo. Mně už se před padesátkou měnit místo nechtělo.

Říkala jsem si, že všude se najde něco, co člověku vadí. A jednou z výhod v práci bylo, že jsme měli tolerantního šéfa, slušného staršího pána krátce před důchodem. Toho se ale bohužel nedožil.

Jednoho rána nás šokovala zpráva, že náš vedoucí leží po infarktu v nemocnici a že je to s ním špatné. Druhý den jsme se už jen dozvěděli, že zemřel.

Jako na vojně

Nebyla jsem sama, kdo si přál, aby se uvolněného místa ujal někdo z dosavadních kolegů. Měli jsme dokonce i svůj typ. Bylo by bývalo ideální, kdyby to byl člověk, který už zná všechny případné problémy a který umí vycházet s lidmi.

Samozřejmě jsme do toho ale nemohli nijak mluvit. Pár dnů jsme žili všichni v napětí a pak přišel šok. Do funkce byla jmenovaná úplně nová pracovnice, asi pětatřicetiletá inženýrka. Už na první pohled nebudila moc velké sympatie.

Tvářila se povýšeně, měla studené oči a snad nikdo jí nikdy neviděl usmát se. Jmenovala se Veselková, ale svému příjmení rozhodně čest nedělala. Hned její seznamovací projev byl přísný a bez jakéhokoliv lidského hlediska.

Kolegyně a kamarádka Ivana mi řekla, že má pocit, jako bychom nastoupili na vojnu. Netušila, že její hodnocení není zase tak moc přehnané. Spíše než vojna ovšem nastalo po příchodu Veselkové na pracovišti peklo.

Ani náznak úsměvu

Během prvních dvou dnů udělala nová šéfová s každým z nás individuální pohovory. Já přišla na řadu jako jedna z posledních. Na těch, kdo už pohovor absolvovali, jsem viděla, jak jsou znechucení nebo vyděšení – a to se týkalo i mužů!

Během deseti minut, které jsem pak v kanceláři inženýrky Veselkové strávila, jsem pochopila proč. Ivana měla pravdu, skutečně to vypadalo jako odvod branců. Veselková striktně vylíčila veškeré povinnosti a všechna omezení, která vyžaduje.

Ani jedno lidské slovo, ani jeden pohled do očí, ani jeden úsměv.

To, že se při minutovém zpoždění při příchodu do práce, musí nahradit celá půl hodina, byla ještě klasická pracovní šikana – ale to, že jsme na svých stolech nesměli mít žádné osobní předměty včetně rodinných fotografií, už bylo za hranou!

Zdaleka to nebylo všechno. Inženýrka Veselková začala přísně kontrolovat čas, který jsme trávili na obědech, ale třeba i chvilky, kdy si někdo šel uvařit kávu. Číhala pak na chyby dotyčného podřízeného a následovaly různé pokuty. Skoro jsme si už netroufali bavit se v naší rozlehlé kanceláři mezi sebou!

V jednotě byla síla

Teror se neustále stupňoval. Nejhorší bylo, že jsme ani neměli kde si stěžovat. Vedení firmy nechávalo plně na šéfech jednotlivých oddělení, jak si tam zařídí a zorganizují práci. Jako první to nevydržel jeden mladší kolega a dal raději výpověď.

Než odešel, stačila mu ještě Veselková navrhnout srážky z platu za údajné prohřešky proti pracovní kázni. Bylo mi jasné, že na takovémto pracovišti dlouho nevydržím. Vyřešila jsem to dočasně po svém, hodila jsem se „marod“.

Než jsem se vrátila, děly se v práci věci! Ostatní kolegové a kolegyně se domluvili a dali hromadnou výpověď. Hrozilo, že práce ve firmě bude naprosto ochromena. To už vedení zneklidnilo a zjišťovalo důvody.

Skončilo to nakonec tím, že inženýrku Veselkovou poslali do jiného města a jiné pobočky. Oddechli jsme si. Nový šéf už si dává hodně pozor, aby zbytečně lidi nešikanoval. Ukázalo se, že proti nespravedlnosti je třeba se postavit a držet pohromadě. Pak je tu vždycky šance na úspěch!

Simona V. (50), Plzeň