Je možné nahlédnout do budoucnosti? Dnes jsem už přesvědčena, že ano.

Před pár lety se mi stalo něco nevysvětlitelného a příšerného. Vracela jsem se jedné zářijové noci z návštěvy u kamarádky Jany na vesnici. Jela jsem opatrně, jako vždycky, zejména potmě po okresních silnicích.

Měla jsem dobrou náladu, s kamarádkou jsme si dobře popovídaly. Byla jsem plně soustředěná na řízení.

Plameny v dálce

Kousek za vesnicí, v trochu nepřehledném úseku, kde se cesta z kopce stáčela do několika táhlých zatáček, jsem spatřila šokující výjev. Dole pode mnou hořelo auto. Plameny z havarovaného vozu šlehaly vysoko. Nejprve jsem se polekala a zastavila. Potom jsem si uvědomila, že někdo možná potřebuje moji okamžitou pomoc.

Tak rychle, jak jsem mohla, jsem dojela k místu nehody. Ze svého auta jsem spíše vyběhla, než vystoupila. Hned nato mě ale čekalo další drsné překvapení. Plameny najednou zmizely a nikde nebyl vidět ani žádný ohořelý vrak auta.

Nerozuměla jsem tomu, co se děje. Protírala jsem si oči, běhala zmateně kolem. Po chvíli jsem dospěla k závěru, že se jednalo o nějakou halucinaci. I to byl důvod ke znepokojení, protože jsem doposud měla své vnímání v pořádku.

Zavolala mi kamarádka

Svěřila jsem se s tím zážitkem několika lidem, mimo jiné i Janě, kamarádce, u které jsem tehdy byla na návštěvě. Ačkoliv mi to, co jsem prožila, většina lidí věřila, nikdo neměl žádné rozumné vysvětlení.

V dalších dnech jsem na ten hořící vůz často myslela, ale postupně jsem se tím v běhu všedních starostí přestala zabývat. Za tři týdny mi volala Jana.

Rozrušeným hlasem mi sdělila, že se den předtím stala na onom místě přesně taková nehoda, jakou jsem tehdy viděla. Řidič při ní uhořel.

Dnes, s odstupem času, si myslím, že jsem oné noci nějakou časovou smyčkou nahlédla do budoucnosti. Zní to neuvěřitelně, ale logicky – o to víc mě ale ten zážitek i zpětně děsí!

Dana B. (56), Jihlava