Takhle se přece nedá žít, říkala jsem si. Moje manželství mě ničilo den ode dne víc. Přála jsem si najít spřízněnou duši.
Bylo mi něco málo přes čtyřicet a cítila jsem se na osmdesát. Manželství v troskách, práce mizerná, dcera zrovna vyletěla z hnízda, což ještě podtrhlo mou děsivou osamělost.
Ten den hustě pršelo, pospíchala jsem přes most, koukala, jak se na vodě dělají kola, a cosi v mé hlavě jako by řeklo: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Vzpomněla jsem si na pana učitele češtiny, jak nám na ekonomce vtloukal do hlavy latinské citáty, a my jsme se mu smáli a ječeli, že to přece nebudeme nikdy potřebovat.
Taky že jsem to nikdy nepotřebovala a nechápala jsem, proč se mi to zrovna teď vynořilo v hlavě.
Mávla jsem nad tím rukou a myslela na důležitější věci. Třeba jestli jsem nezapomněla koupit pórek na polévku a také, jestli jsem zavřela v ložnici okno, protože jinak tam naprší.
Okno bylo zavřené, pórku dostatek, ale žádnou radost jsem necítila, i když se polévka docela povedla.
Nejspíš jsem procházela krizí středního věku nebo něčímpodobným. „Hlavně nebilancovat,“ šeptala jsem si, když jsem sama u stolu pojídala večeři a mým jediným společníkem bylo vesele vyhrávající rádio.
Sama na trápení
Pavel se vrátil domů až ve dvě hodiny ráno. Předstírala jsem, že spím, už jsem ani nechtěla ztrácet energii nadáváním, kde že zase byl. V lepším případě v hospodě, v horším případě u milenky. Proč se tedy ptát, když znám odpověď.
Slovo rozvod zatím ještě nepadlo, ale myslela jsem na ně div ne dvacet čtyři hodin denně. Takhle se přece nedá žít, říkala jsem si. Ani nebylo komu se svěřit, leda bych hučela do vrby. Rodiče byli v té době už staří a potřebovali spíš podporovat než děsit.
Sourozence jsem neměla a nejlepší kamarádka se odstěhovala do Prahy. Nikoho jiného se mi nechtělo zatěžovat svým trápením. A tak jsem na to byla sama. Překvapilo mě, že vlastně nemám nikoho blízkého, s nímž bych si o tom mohla popovídat.
Ale v polospánku ke mně pak jedno jméno připlulo. Sedla jsem si na posteli a do Pavlova opileckého chrápání jsem sama sobě zašeptala: „A vlastně proč ne?“
Anonymní dopis
Byla to velká láska. Trvala tři roky, počítám-li v to ale i ty dva roky, kdy byl Lukáš na vojně a já za ním trpělivě jezdila přes půl republiky. Rád četl mé dlouhé dopisy, pak mu bohužel přišel i jeden anonymní, a ten nám oběma dramaticky změnil život.
Myslím, že bychom se bývali vzali – nebýt starostlivého strýčka, který si nepřál být jmenován a písemně vyjádřil obavy, zdali jsem dostatečně věrné děvče vojáka dojemně hájícího svou socialistickou vlast.
Co na to říct? Bylo mi devatenáct, neseděla jsem doma a nepletla ponožky, ale s Lukášem jsem do budoucna pevně počítala, měla jsem pocit, že se k sobě opravdu moc hodíme. Ale ztratila jsem ho. A právě na něj jsem si v noci vzpomněla.
Také na to, že nemám ponětí, co se s ním stalo, a že by mě to zajímalo. Pochopitelně jsem neznala jeho telefonní číslo, pamatovala jsem si jen adresu starého činžáku, kde před dvaceti lety bydlel u babičky a dědy.
A tak jsem hned ráno, dokud jsem ještě měla kuráž, sedla ke stolu a napsala kratičký dopis ve stylu: Vzpomněla jsem si na tebe, zajímalo by mě, jak se ti daří… Opatřila jsem ho známkou, hodila do schránky a dál to nechala osudu.
Třeba v tom činžáku už dávno nebydlí. Možná by to tak bylo nejlepší. Kola osudu se roztočila.
Nenechala mě doufat, že se Lukáš z oprýskaného činžáku dávno odstěhoval, že mrňavý byt prodal anebo třeba vyměnil za větší, dopis nikdy nedostane, a tak mu už do života nevstoupím.
Není to správné
No ano, zmocnil se mě pocit, že to nebylo správné, že tohle se nedělá, neboť za minulostí je třeba udělat tlustou čáru a už se nevracet. A když jsem se nejvíc bičovala výčitkami, zazvonil telefon a Lukášův hlas, přesně takový, jako jsem si ho pamatovala, řekl:
„Rád tě zase slyším. Tak co podnikneme?“
Země se pode mnou zahoupala, jako bych byla opilá. Pod víčky se mi honily představy jako z červené knihovny. Vezmeme se, a bude to krásná romantická svatba na zámku, ne jako ta minulá:
s plačící nevěstou v pátém měsíci a mrzutým, opilým ženichem, který měl se svým životem úplně jiné plány.
A jestli má děti z jiných vztahů – nevadí. Budu hodná, laskavá a velkorysá macecha. Každou neděli se pojede na výlet. Konečně se mi dostane do života aspoň kousek radosti.
Pampeliškové víno
Sešli jsme se tam, kde jsme se už kdysi dávno sešli stokrát. Říkávali jsme tomu naše místo. Rozpaky vystřídalo nadšení. Chytli jsme za ruce a zamířili do blízkého denního baru. Ten už nebyl denním barem, ale víno tu nalévali i nadále, a o dost lepší než tehdy.
Tomu tehdejšímu jsme z legrace říkali pampeliškové. Lukáš se ujal slova. Nevěděli jsme o sobě ani to nejmenší, bylo to třeba napravit. Ukázalo se, že je veleúspěšným podnikatelem. V mrňavém bytě už nebydlel, žil tam jeho mladší bratr, můj dopis mu předal.
Bohužel byl ženatý, ale hned díky další větě svitla naděje. „Moc nám to skřípe,“ řekl s pokrčením ramen. „Teda vlastně abych řekl úplnou pravdu, odstěhoval jsem se na chatu. Vypadá to zle.“ Srdce se mi rozbušilo. Možná mám šanci.
Zakázaná zahrada
Týž večer jsme skončili na chatě, kde Lukáš měl toho času přechodné bydliště. Když jsem ráno otevřela oči do letního svítání, bylo mi znovu devatenáct a těšila jsem se na svatbu. Trochu mě lekalo, že mi zakázal chodit na zahradu a zdržovat se u oken.
Prý kvůli sousedům. Ale proč se bát sousedů, když je jeho legitimní vztah v troskách?
Rozloučili jsme se a nezbylo mi než čekat na telefon a snít. Domluvili jsme se, že zavolá v pondělí, a protože se neozval ani příští pondělí, osmělila jsem se a zatelefonovala mu. Z hlasu mu čišela zuřivost. Rychle souhlasil se setkáním na našem místě a ukončil hovor.
Denní bar, kde se kdysi podávalo proslulé pampeliškové víno, najednou ztratil kouzlo. Lukáš byl mrzutý a protivný. „Ani ty dlouhé vlasy už nemáš,“ prohlásil zčistajasna. Pak se omluvil, trápí ho problémy v práci.
„A problémy v manželství se už urovnaly?“ odvážila jsem se na tenký led. Pokrčil rameny: „Střídavě oblačno, znáš to.“
Vyprávěla jsem mu o svém trápení, o tom, v jakém žiji pekle. Vyslechl mě, ale bez většího porozumění. „Je mi líto, ale s tím ti nepomůžu,“ podotkl ledově. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, zašeptal můj vnitřní hlásek. Je to pravda, protože tahle řeka už je jiná.
Dřív teplá, pomalá a laskavá, líně plynoucí pod košatými vrbami, dnes zlá voda, taková, co tě shodí z jezu, popadne, omlátí o kameny a vyplivne polomrtvou na ostrůvek porostlý kopřivami, kde se tak rády vyhřívají zmije.
Vrátila jsem se domů, nic jiného mi ani nezbylo.
A když jsem se jednou zase takhle v hustém dešti vracela po mostě přes řeku z práce, zase s taškou zeleniny na polévku, napadlo mě jít se tam podívat. Prostě jen tak. K tomu starému oprýskanému činžáku.
Vrátit se do dob, kdy jsem byla šťastná, stoupnout si na schod, po němž jsem chodila, dotknout se zvonku.
Kde je ten vchod?
Byla to hloupá a zbytečná myšlenka a bůhvíproč jsem ji poslechla. Vydala jsem se s nákupem přes půl města, beztak na mě doma nikdo nečekal. Přiběhla jsem tam mokrá a vyčerpaná, obcházela jsem barák ze všech stran, ale nemohla jsem najít ten vchod. Jako by Poříční 5 prostě zmizela.
Jako by říkala: Vykašli se na to a už mě nikdy nehledej. Doma jsem si rychle převlékla promáčené věci, uvařila horký čaj a krájela zeleninu na polévku. Sama, jako vždycky. Přesto jako kdyby mi slovo rozvod najednou kdosi z hlavy vygumoval.
Možná bych byla ještě víc sama než teď. A určitě bych neměla na nájem.
Marie (58), Kroměřížsko
