Myslela jsem si, že jsem jedináček. Dětství jsem měla krásné, rodiče skvělé. Pak mi ale maminka prozradila velké tajemství…
Mí rodiče přede mnou nikdy netajili, že jsem adoptovaná. Ráda jsem poslouchala, když maminka vyprávěla, jak mě poprvé uviděli.
„Ve velké místnosti bylo několik postýlek a my jsme okamžitě věděli, která holčička je naše.“ Moje dětství bylo nádherné, ale táta zemřel náhle, už je to víc než dvacet let.
Maminka se s jeho odchodem nemohla srovnat. „Helenko, než umřu, musím ti něco říct,“ podívala se na mě tak významně, až mě zamrazilo. „Vzpomínáš, jak jsme ti s tátou vyprávěli o prvním setkání s tebou?“ – „Jakpak bych se nepamatovala, mami,“ usmála jsem se.
Nečekaný objev
Maminka se zatvářila smrtelně vážně. „Jenže ta tvoje oblíbená pohádka před spaním mohla mít pokračování,“ tiše řekla a její oči zalily slzy. Polilo mě horko, co se dozvím…
A tak jsem si po tolika letech vyslechla druhou část vyprávění o tom, jak si mě mí adoptivní rodiče vybrali… V kojeneckém ústavu uviděli vedle sebe postýlky dvě, které je zaujaly. V jedné jsem byla já a ve druhé moje dvojče!
„Chtěli jsme vás obě,“ vzdychla maminka. Přestože ihned zažádali jednat o adopci i té druhé holčičky, nedostali ji. „Už si ji vyhlédla rodina nějakého papaláše,“ pokračovala maminka, „ale dvě děti nechtěli, tak vás od sebe doslova roztrhli.
Odhalení
Dlouho jsme se tím trápili,“ vytryskly mamince slzy. Začala jsem přemýšlet, jak sestru najít. „Obrátíme se na Poštu pro tebe,“ napadlo dceru Petru. „Budeme se celá rodina někde předvádět? To ne!“ nesouhlasil i manžel. „Najdeme ji,“ shodli se nakonec dcera se synem.
V maminčině skříni jsem našla papíry o adopci. Mojí biologické matce bylo opravdu šestnáct, když porodila dvojčata. Ovšem jméno otce tam bylo!
Tak se před námi postupně odvíjel příběh nešťastné studentky Jany, která se zamilovala do svého učitele na střední škole, kam chodila.
Byl ženatý, ale neměl děti. Jeho manželka vycítila možnost, jak si opatřit dítě, které neměla. Dopředu si tedy dítě mladičké studentky zajistili. Dvojčata však jejich plány narušila.
Proto jsme byly se sestrou tak dlouho v kojeňáku – rozhodovali se, která z nás bude lepší.
Setkání
Najednou jsme měli jméno, adresu, ale báli jsme se mou sestru oslovit. Nakonec s ní navázala kontakt dcera přes internet. Nejdřív si moje dvojče myslelo, že si z ní někdo dělá legraci. Jakmile jí však dcera poslala mou fotografii, nedalo jí to. Tak jsme si byly podobné.
Prvně jsme se sešly před devíti lety na Nový rok u mé matky. Byl to šok! Měla jsem pocit, že se dívám do zrcadla! Byly jsme si neuvěřitelně podobné! Obě jsme šťastné, že jsme se našly. Od té doby se často navštěvujeme, voláme si a povídáme.
Jana neměla tak hezké dětství jako já. Rodiče se nakonec rozvedli a ona zůstala u matky, která byla zahořklá. Někdy si posteskla, že nepoznala mou maminku dříve. Užila si ji už jen necelé tři roky, ale pak naše milovaná babička zemřela.
Helena (59), Praha