Našla jsem ho v parku nedaleko dětského hřiště. Od chvíle, kdy jsem ho nasadila na prst, mě začaly pronásledovat problémy. Ráda jsem se toho krásného šperku vzdala.

Našla jsem ho v parku. Jednalo se o motiv dvou hadů. Pasoval mi přímo na ruku. Vypadalo to, jako by má ruka na něco podobného čekala. „Ten prsten mi prosím vrať“, ozvalo se přede mnou a já zdvihla hlavu z lavičky. Stála přede mnou dívka, na zádech měla brašnu.

Typovala jsem ji na pátou třídu. „To je tvůj prstýnek?“ „Není, ale vrať mi ho, patří mě!“ Vstala jsem a mávla rukou. Prsten nebyl určen na dětskou ruku. „Prsten si nechám! Sama jsi řekla, že není tvůj!“ A odkráčela jsem ven z parku. Ještě jsem se ohlédla.

Stojící děvče se nepohnulo z místa. Přešla jsem silnici a nasedla do auta. Při sevření volantu na mě prsten blýskl svými zlatými hadími hlavami.

Přání mi neplnil

Motor zakašlal a zůstal ticho. Marně jsem otáčela klíčkem v zapalování. Vztekle jsem udeřila rukou do volantu. Ani chvíli nemůže mít člověk na tomto světě z něčeho radost. Našla jsem prsten, ale budu muset jít po svých.

„Chce s tebou mluvit šéf!“ řekla mi kolegyně v práci, kterou jsem minula na chodbě. Pocítila jsem šimrání v žaludku. Pohlédla jsem prosebně na svůj nový prsten a s hlubokým povzdechem zaklepala na dveře. „Redukujeme stav zaměstnanců.

Počátkem příštího měsíce už s vámi nepočítáme. Je mi to líto!“ mluvil na mě nevzrušeně můj šéf. „Takže vyhazov!“ nazvala jsem jeho sdělení pravými slovy. Vstala jsem z křesla a kráčela ke dveřím. Doma jsem řekla novinu manželovi.

„Našla jsem dnes ráno prsten, ale moc štěstí mi nepřinesl. Právě naopak, od té chvíle, co ho mám na ruce, jdu z jednoho srabu do druhého.“

Patřil snad Satanovi?

V noci jsem měla děsivý sen. Zdálo se mi, že mě prsten začal pálit. Rozžhavený se mi zarýval do masa. Probudila jsem se zkropená potem. V matném odlesku pouliční lampy, které dopadalo na naši postel, mi prsten připadal, že svítí. Vydával slabou zář.

Ráno jsem vstala levou nohou. Málem jsem se opařila. Na ulici se mi střevíc zasekl do škvíry mezi dlažebními kostkami a poté mě málem srazilo auto, kterému jsem vešla bez rozhlédnutí do jízdní dráhy.

„Probuď se, náno pitomá!“ počastoval mě řidič a já zamířila do parku. Usedla jsem na lavičku. Cosi uvnitř mi říkalo, že určitě přijde! A opravdu. Najednou přede mnou stála dívka, se kterou jsem mluvila včera. Bez jediného slova natáhla ke mně dlaň.

Vložila jsem do ní nalezený prsten, vstala z lavičky a po pár krocích se ohlédla. Dívka už tam nebyla. Nastartovala jsem své auto na první pokus a šéf vzal ještě ten den výpověď zpátky.

Ludmila (51), Znojmo