Stalo se to před lety na Velikonoce. Po naší zahradě najednou hopsal ušák. Nikomu to zvíře nechybělo, tak zůstalo u nás.

Stalo se to před pár lety, když jsme měli na Velikonoce malou vnučku Lucinku u nás doma. Dcera byla tehdy podruhé těhotná a procházela rizikovým těhotenstvím. Zeť byl zavalený prací, a tak jsme si vnučku vzali na několik týdnů k sobě. Lucinka byla moc milá holčička a my jsme byli rádi, že se o ni můžeme postarat.

Ve stresu

Oba jsme tehdy ještě chodili do práce, ale vyřešili jsme to. Vzali jsme si dovolenou, jednou ten – pak druhý, aby mělo naše jediné vnouče maximální péči. Zdraví dcery na konci těhotenství nebylo úplně nejlepší a zeť byl ve stresu.

Nic z té strašné psychické zátěže jsme ale nechtěli dát najevo naši milé Lucince. Aby nebyla také vyděšená. Aby necítila jakékékoli dramatické napětí, které bylo ve vzduchu, rozhodla jsem se, že přichystám ty nejkrásnější Velikonoce.

Ušák

Vyzdobila jsem dům, upekla beránka, nabarvila vajíčka. Pamatuji si, jak přišlo Velikonoční pondělí a vnučka vyrazila hned po snídani, s dědečkem a pomlázkou od chalupy k chalupě. Nejprve vymrskali mě, babičku a pak s košíčkem pokračovali k sousedům.

Já i manžel jsme chtěli vnučku jen zabavit. Jenže osud tomu chtěl pomoct. Lucinka se vrátila domů nejen s dědečkem, ale ještě s malým králíčkem. „Kde jste ho vzali?“ ptala jsem se vyděšeně, když přišli s malým chlupáčkem domů.

Byla jsem přesvědčená, že ho vnučce vnutil někdo ze sousedů. A můj muž to tak nechal. Jenže to bylo jinak… Ušák se zničehonic objevil přímo v naší zahradě.

Necháme si ho

Vnučka ho prý uviděla v trávě, přiběhla k němu a vzala ho do náruče. „Necháme si ho!“ rozhodla Lucinka a dala mu jméno Hopík. Myslela jsem si, že možná někomu utekl, oběhla jsem ale sousedy a nikomu králík nechyběl.

Nafotili jsme ho tedy, vytiskli obrázek a rozvěsili po vesnici a okolí. Nikdo se ale o něj nepřihlásil. Tak Hopík zůstal u nás. Ve stejný den, kdy k nám králíček přišel, se narodil Lucinky bratříček Matyáš. Živý a zdravý, dcera se po porodu také zotavila dobře.

A to bylo asi znamení. Hopík nám přinesl do rodiny štěstí – druhé krásné vnouče. Králíčka už jsme si tedy nechali, stal se dalším členem rodiny, naším rodinným maskotem pro štěstí.

Jana (69), Prachatice