Všichni mě od mého rozhodnutí zrazovali, ale já je neposlechla. Nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.
Sedíme v parku na lavičce. Na klíně mi sedí Lucinka, moje vnučka. Natahuje po mně ručičky a roztomile žvatlá. Je roztomilá a krásná holčička. Vím to, i když ji vidět nemůžu. Ale znám perfektně každý detail její usměvavé tvářičky.
Každý faldík na baculatých nožičkách I rozkošné malé prstíky. Svýma vlastníma rukama si to všechno dokážu přečíst. Nakonec mám už praxi s mou dcerou Anežkou.
Ve škole to ještě šlo
Zpočátku v mém životě nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla mít problém s očima. Až na základce v sedmé třídě jsem dostala první brýle. Ale nebyla jsem jediný „brejlovec“ na škole. Takže mi to nijak nepřišlo divné.
Doma mi ještě nějakou dobu tajili, že se u mě začala rozvíjet postupná ztráta zraku,která nešla zastavit. Na střední už se mi zrak zhoršil výrazně, ale já pořád doufala, že se to nakonec zarazí.
Chci žít normálně
Přihlásila jsem se na vysokou školu. Slabozrakost se zhoršovala a já konečně pochopila, že proces je nevratný. Rozhodla jsem se ale, že chci žít normální život a udělám pro to cokoli. Učila jsem se slepecké písmo, zkoušela chůzi se slepeckou holí.
A také jsem se zamilovala. Do spolužáka Michala. Byl to takový romantický snílek a tvrdil mi, že mu můj hendikep nevadí. Byl tak hezký a milý, nedalo se mu prostě odolat.
Moje vlastní rozhodnutí
Nakonec jsme se s Michalem vzali. Musím říct, že moje rodiče z toho nebyli vůbec nadšení. Představovali si, že až oslepnu úplně, budu žít s nimi a oni se o mě postarají. Co by to ale byl za život? Chtěla jsem být jako ostatní.
Když jsem ale otěhotněla, rodiče úplně zpanikařili a chtěli, abych si dítě nenechávala, že se o něj nedokážu postarat. Právě v té době jsem o zrak přišla definitivně. Michal ale stál při mně a tvrdil, že naše dítě společně zvládneme.
Normální máma
I když mi Michal pomáhal, jak mohl, byla jsem zpočátku na Anežku celé dny sama. Michal byl v práci a moje rodiče také. Navíc maminka byla dost uražená, že jsem si prosadila svou a do hlídání vnučky se moc nehrnula.
Pak ale přece odešla do předčasného důchodu a s dcerou mi pomáhala. Mateřské jsem si užívala stejně jako všechny jiné maminky. Dcera rostla jako z vody a brzy pochopila, že její maminka nevidí a co to znamená.
Byla mýma očima
Anežka je naštěstí zdravá a oči má jak ostříž. Jak rostla, stala se postupně mýma očima. To, že jsem neviděla každý její pohyb, posilovala se mezi námi dvěma důvěra. Musely jsme si vzájemně věřit, jinak to ani nešlo.
Když bylo Anežce patnáct, s Michalem jsme se rozvedli. Nemám mu to za zlé, vydržel to se mnou dlouho a byl vždy slušný.
Už je ze mě babča
Před nedávnem se moje dcera vdala a teď máme malou Lucinku. Je to moje velké štěstíčko, dodává mi neustálou chuť do života. Je ze mě pravá hlídací babička, která může dceři dost pomoci. A ta se pomoci nezříká. Ví, že to zvládnu, i když nevidím.
Eliška J. (58), Mělník