Chtěla jste být vždy vzorná, hodná a pečující dcera. A teď máte pocit naprostého zmaru a jste z toho špatná. Ale dát tátu do důchoďáku? A proč ne.
Moc ráda vzpomínáte na svoje dětství. Táta byl váš hrdina, ochránce, váš vzor, jak má v budoucnu vypadat i váš partner. Milovala jste ho tehdy i nyní. Jenže dnes je z tatínka uzlíček neštěstí, který se už o sebe vůbec nedokáže postarat.
Brala jste jako samozřejmost, že se o něj postaráte za všech okolností. Ale docházejí vám síly. Psychicky i fyzicky jste už úplně na dně. Navíc otec se k vám chová podivně.
Někdy je milý, ale většinou je nerudný, nabručený, vyčítavý a často vám dokonce sprostě nadává. Když mu pak řeknete, jak vás to mrzí, tvrdí vám do očí, že nic takového neřekl. A vy nevíte, zda je opravdu už tak zapomnětlivý nebo to jen hraje.
Zloba z bezmoci
Chápete, že táta je někdy tak agresivní, protože se možná bojí své nemoci. Cítí se ponížený, tím, že je nesoběstačný. Je pro něj stále ještě nedůstojné bavit se s vlastní dcerou o svých plínkách. Svou zlost si pak vybíjí na vás.
Pochopitelně, protože v jeho okolí se téměř nikdo nevyskytuje. I když jsou vysvětlitelné, jeho útokům nemůžete odolávat věčně. Ničí vás to a oslabuje. Nekazí vám to jenom náladu, ale útočí na vaši imunitu a celkové zdraví.
Domácí péče není pro každého
Už jste vyzkoušela všechno. Odešla jste do předčasného důchodu a de facto se vzdala svého života. Máte ale také dospělé děti a vnoučata. A na ty vám už téměř nezbývá čas. Děti vám sice občas pomohou, ale i tak je celodenní péče o tátu zničující.
Jste prostě jedna z takzvané sendvičové generace. Čili těch, kteří se ocitli podobně jako šunka mezi plátky sendvičového chleba mezi dvěma, někdy i třemi generacemi své rodiny, které potřebují, případně vyžadují péči, pozornost nebo pomoc.
K tomuto tlaku se navíc přidává i vlastní zvyšující se věk, který na výkonnosti a schopnosti zvládat stres příliš nepřidává.
Hlídejte si soukromí
Zkuste se zastavit a sejmout ze svých beder jho starostí, úkolů a příkazů. Zdánlivě nesouvisející rada má svoje opodstatnění. Vaši blízcí, ať už rodiče, či potomci, si zvykli na vaši péči v kterýkoli den i hodinu.
Že jste stále k dispozici, je pro ně naprosto samozřejmou věcí. Neuvědomují si, že i vy máte právo na svůj soukromý čas a soukromý život. Smutné je, že i vy sama už považujete daný stav věci za normální a nijak se nesnažíte vzepřít.
A proč ne seniorský dům
Častým argumentem proti domovům pro seniory je, že tam panuje odcizené prostředí. Staří lidé tam jen čekají na smrt, jsou izolovaní od rodiny a jejich postavení je to nedůstojné. To ale není tak docela pravda.
V domech pro seniory je klienty postaráno od A až do Z. Mají tu pestrý program, zájmové kroužky, cvičení. Často si tam najdou kamarády mezi svými vrstevníky, místo, aby doma zcela izolováni od světa čekali, až se rodina vrátí z práce domů.
Být v důchoďáku pro mnohé není tak nedůstojné, jako když cítí, že doma jsou přítěží pro zbytek rodiny.
Hlavně si nic nevyčítat
Domova pro seniory tedy není proč se bát. Za otcem je možné chodit na časté návštěvy. Možná se jeho odchod z domu nebude odehrávat bez velkých a silných emocí. Rozhodně si ale nevyčítejte a už vůbec si nepřipouštějte selhání.
Péče o stárnoucí rodiče je samozřejmě naší povinností i samozřejmostí. Ale každý může udělat jen tolik, kolik zvládne. Rodiče si rozhodně nepřejí, aby se kvůli nim děti obětovaly a zničily si život. Z toho je třeba vycházet.
Svolejte rodinnou radu a otevřeně všem přiznejte, že jste na dně a na pokraji sil. Otec bude možná chvíli trucovat, ale je dost pravděpodobné, že se časem vaše vztahy zlepší. Budete mu vzácnější. Ne ošetřovatelka, ale zase jeho dcera, na kterou se těší.
