Byly Dušičky, foukalo, po loukách se povalovala mlha, na větvích krákali krkavci a mě obtáčela hrůza. Náš dům byl ponurý a na spadnutí.
Každá vesnice má svůj strašidelný dům a lidé si o něm vyprávějí děsivé historky. V dobách, kdy se o můj domek starali prarodiče, na tom byl dobře. Ale jak správně prorokoval můj dědeček: „Až natáhnu bačkory, budu vás tu strašit.“
Ano, v domě se začaly dít po jeho smrti divné věci. Možná jsme tomu mohli zabránit, kdybychom do domu včas investovali. Na to ale neměli peníze ani mí rodiče, ani já ne. Chlapa jsem si vybrala špatně. Byl to ochlasta, který dělal jen dluhy. Pak se od nás odstěhoval.
Když se dcera Irenka dostala do puberty, chtěla se hezky oblékat a to něco stálo. Od podzimu do jara jsme se doma třásly strachy samy. V komíně kvílela meluzína a vedle našeho domu byl hřbitov. Situace se vyhrotila jednou na podzim, když se dcera zamilovala.
Ten večer vítr kvílel a mlátil v patře okenicí. Začalo pršet a jako had se kolem plotu svíjela mlha. Dcera nebyla doma, hodiny ukazovaly už půl deváté. Podívala jsem se oknem ven a na zahradě spatřila černý stín. Někdo tam byl!
Popadla jsem baterku a vyběhla do lijáku. Nikoho jsem ale neviděla.
Neznámý muž
Druhý den nebyla zase Irena doma včas, zato mi někdo zabušil na okno. Byl to nějaký muž. Prý se na to, jak tu s dcerou žijeme, už nemůže dívat a trochu nám domek spraví. A začal hned.
Třebaže stále pršelo, spravil plot, vylezl na střechu, kde urovnal tašky, nasekal dříví a odešel.
Zírala jsem za ním do noci jako na zjevení. Vtom vrzla vrátka a dcera stála přede mnou. Další den přišla Irena zase pozdě a na půdě něco šustilo, asi duchové. Bála jsem se tak, že jsem si musela otevřít vodku. Najednou ťukání na okno.
Pozvala jsem toho muže na skleničku, on se však hned pustil do díla. Tentokrát v domě.
Našla jsem ten hrob
Vyprávěla jsem mu o tom, jak se v našem baráku bojím, a že dcera chodí domů pozdě. Po hodině muž odešel a vzápětí dorazila dcera. Další večer přiběhla Irena domů už v pět.
Vyprávěla mi, že ji a jejího kluka odchytil venku po setmění nějaký muž, namířil na ně starou flintu a houkl na dceru, že bude ode dneška pokaždé do pěti doma.
Od té doby jsem toho muže neviděla. Když jsem se ale jednou procházela po hřbitově a prohlížela si náhrobky, narazila jsem na jeho fotku na jednom ze starých hrobů.
Byl to místní „šerif“, který měl na starosti v naší vsi pořádek a nikdy nezapomněl s sebou nosit svou pověstnou bambitku.
Jitka (57), Rumburk