Marie byla dvakrát rozvedená a na svoje bývalé partnery raději ani nevzpomínala. Často a se smutkem však myslela na Pavla, svou první lásku ze střední školy.
Moje kamarádka Marie často vzpomínala na první lásku. Byla dvakrát rozvedená, obě manželství byla, jak popisovala, katastrofa, lepší na ně nemyslet. Zato na prvního kluka myslela často, říkávala, že ty časy s ním patřily k tomu nejkrásnějšímu, co prožila.
Ale i tyto vzpomínky měly trpkou příchuť. I v tomto vztahu se stalo cosi, nač vzpomínala nerada. Nikdy o tom nechtěla mluvit. K stáru jsme měly jen jedna druhou, obě jsme byly rozvedené a předchozími vztahy vyždímané.
Později jsem ji navštěvovala v nemocnici, ukázalo se, že trpí nevyléčitelnou chorobou.
V té době jsem potkala onoho jejího prvního kluka. Znala jsem ho, chodili jsme spolu do téže třídy střední školy, on, Marie i já. Pavel se ke mně bouřlivě hlásil. „Nevíš, co je s Marií?“ byla jedna z prvních otázek, které mi položil. Dodal, že na ni často myslí.
V nemocnici
Nevěděla jsem, co na to odpovědět, co mohu prozradit, strachovala jsem se, aby se Marie na mě pak nezlobila. „Rád bych ji viděl,“ řekl ještě.
„Nevíš, kde bych ji našel?“ Vyletělo ze mě, že je Marie zrovna v nemocnici a že by si nejspíš nepřála, aby ji navštívil, když se necítí dobře.
Poděkoval, že jsem mu prozradila, kde Marii najde. Ještě křikl, že uhání do květinářství a hned potom za Marií do nemocnice. „Počkej!“ běžela jsem za ním a v duchu si nadávala.
„Možná to není dobrý nápad. Co když si to Marie nepřeje? Počkej raději, až se uzdraví.“ Odpověděl, že v našem věku nelze ztrácet čas, a zmizel za dveřmi květinářství. Bylo zřejmé, že mých rad dbát nebude.
Poklesla jsem na duchu. Napadlo mě, že jsem teď možná ztratila kamarádku. Co když mi to Marie neodpustí? Pokud si v duchu tajně přála sejít se někdy se svou první láskou, pak určitě ne v nemocnici.
Před sto lety
Celý týden jsem ji nebyla navštívit. Teprve potom jsem sebrala veškerou kuráž, zaťala zuby a vešla do nemocničního pokoje, kde ležela. Zdálky na mě mávala. „Netušila jsem, že ho ještě někdy uvidím,“ vesele hlaholila.
„Mluvili jsme spolu asi tři hodiny. Všechno jsme si vyříkali a odpustili. Je taky rozvedený, jako já. Představ si, že jsme si domluvili rande. Hned jak mě propustí z nemocnice, sejdeme se v kavárně, kam jsme chodívali před asi sto lety. Není to nádhera?“
Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že září štěstím. Se svou láskou z mládí se skutečně několikrát sešla. Rok nato ji zlá choroba bohužel přemohla, ale ne tak rychle, aby si nestačila dopřát krásné chvíle s první láskou.
Gabriela (69), Vsetín