Nevěděla jsem, jak si mám všechny ty zvláštní věci vysvětlit.

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že patřím mezi ty přecitlivělé ženy, které berou všechno kolem sebe jako nějaké znamení.

Vždycky jsem byla spíš rozumná a stála nohama na zemi. Jenže to, co se mi stalo loni na jaře, mě přimělo přehodnotit celý můj pohled na svět.

Nemohla jsem se zbavit neklidu

Bylo obyčejné ráno. Ptáci zpívali, slunce krásně svítilo do kuchyně a já si zrovna zalévala kávu. Měla jsem naplánovanou cestu do Plzně. Měla jsem tam být na jedné menší oslavě – nic velkého, jen setkání s kamarádkami ze školy.

Všechno bylo připravené, šaty vybrané, autobus jel v deset. Jenže pak se to stalo. Když jsem sáhla po hrnku, zalila mě taková zvláštní vlna eklidu. Nedokážu to popsat jinak.

Bylo to jako kdyby mi někdo neviditelný stiskl rameno a zašeptal mi do ucha, abych nejezdila. Srdce mi začalo bít rychleji, ale nebylo mi zle. Přetrvával jenom ten neklid, taková tichá a důrazná výstraha.

Zavrtěla jsem hlavou a řekla si, že jsem asi přetažená. Pak jsem si ale si všimla, že se hodiny na stěně zastavily. Vteřinová ručička se nehýbala. Baterku jsem přitom měnila před týdnem.

Dozvěděla jsem se to večer

Neodradilo mě to od cesty, ale když jsem si oblékala kabát, ze skříně mi samy od sebe vypadly moje staré, zažloutlé tarotové karty, které jsem nepoužila roky. Rozložily se mi na podlaze – a navrchu ležela karta Věž.

Ta znamená náhlý zlom, nehodu, pád. Zalapala jsem po dechu. Karty nikdy neberu úplně vážně, ale tentokrát jsem měla husí kůži po celém těle. Nakonec jsem tedy raději zůstala doma.

Kamarádky mi sice později volaly, proč jsem nepřijela, ale mě to už tak netrápilo. Večer jsem v televizi zaslechla zprávu – autobus na trase, kterou jsem měla jet, měl těžkou nehodu.

Několik zraněných, mezi nimi i žena přibližně mého věku. Od té doby si víc všímám ticha, znamení a zvláštních pocitů. Možná se mnou mluví anděl, možná je to intuice, a možná jen hlas mé duše. Jedno vím však jistě: příště ji poslechnu zas.

Jiřina B. (56), Rokycany