Moje dvě děti nejsou mého manžela a já to před ním tajila dlouhých padesát let. Myslela jsem, že už se to nemůže dozvědět, ale opak je pravdou. Jedno z pravnoučat vážně onemocnělo a já se málem musela přiznat!

Vdávala jsem se mladá a bez lásky. Musela jsem poslechnout svého přísného otce a vdát se pro peníze, abych zachránila rodinu před dluhy a ostudou. Poslechla jsem, ale brzy si našla milence. Moc jsme se milovali, ale on byl stejně starý jako já a bohužel i stejně chudý.

Nebylo nám ještě devatenáct, když jsem zjistila, že jsem s ním těhotná. Jeho čekala vojna a potom práce v dolech. Rozešli jsme se, ale on se po roce objevil před mým domem. Prý dostal z vojny opušťák, jak se tehdy říkalo kratší dovolené.

Samozřejmě naše setkání nezůstalo bez následků a já znovu otěhotněla. Tak se mi postupně narodily dvě krásné děti. Jedinou jejich vadou bylo, že můj manžel nebyl jejich otcem.

Pořád jsem jen trnula

Nic netušil a ani ho nenapadlo, že bych mu mohla já, tak nevinná a poslušná dívka, tak proradně zahýbat. S mojí velkou láskou jsem se už nikdy neviděla. Zřejmě se odstěhoval někam na Ostravsko a tam se živil coby horník.

Život plynul a já se stále bála, aby se můj přísný manžel nedozvěděl pravdu. Vždycky, když šly děti na odběr krve, nebo mého syna operovali kvůli slepému střevu, trnula jsem strachem.

Co kdyby jim zjišťovali krevní skupinu a zjistilo se, že mého muže být nemohou? Jednou na tohle téma dokonce dávali v televizi film a on to komentoval: „To bych tě musel zabít, kdybys mi provedla takovou špinavost!“ Málem jsem omdlela!

Časem můj strach polevil, a když se narodila vnoučata, na celou věc jsem už skoro zapomněla.

Můj manžel se stal vzorným dědečkem a potom i pradědou. Jenže, tehdy se stalo něco, s čím už jsem nepočítala.

Pomohl mi hodný lékař

Pravnouček Jeník se narodil s nějakou vzácnou chorobou a museli mu měnit krev a kostní dřeň. Odběr krve dopadl katastrofálně. Postupně jsme museli na odběr všichni a nakonec se lékař dovtípil.

„Paní, musíte říct pravdu! Váš syn není synem vašeho manžela, že je to tak?“ nezbývalo, než se přiznat. Rozbrečela jsem se, ale lékař mi navrhnul řešení: „Přiveďte pravého otce a já nic neprozradím!“ Nevěděla jsem, jak to udělám.

Vždyť o svém milenci jsem neslyšela tolik let! Nakonec mi poradila kamarádka, nebo spíš kamarádčin vnuk. Našel jeho příbuzné na sociální síti na internetu. Pravý otec mých dětí už nežil, ale jeho děti i vnuci ano.

Všechno jsem jim napsala a riskovala, že to nepochopí. Ale oni byli skvělí. Z jednoho z nich se stal dárce pro mého pravnuka. Zůstal v anonymitě. Tak se mi podařilo i po tom půl století manžela obelstít. Jsem mrcha, ale výčitky nemám.

Hlavně, že je pravnuk už opět zdravý!

Eliška N. (73), Zlínsko