Chtěla jsem jen být vůči svým dětem zodpovědná. Nikdy by mě nenapadlo, že sepsáním závěti rozpoutám takové peklo.

Přišli opravdu všichni! Zřejmě očekávali, že přišla moje poslední hodinka a chtěli být u toho, aby nemohlo dojít k mýlce. Jenže já na nemocniční posteli neumírám. Jen jsem absolvovala malý zákrok a zítra mě kamarádka odveze domů.

Ale to divadlo jsem si nemohla odpustit. Zasloužím si přece také, abych se pobavila na účet těch druhých. Za to za všechno.

Své děti jsem milovala

Mám dvě dcery a syna. Nikdy jsem mezi nimi nedělala žádné rozdíly. Milovala jsem je a snažila se je celý život dobře vychovat a podporovat. Zdálo se mi, že to celkem funguje. Naše vztahy byly dobré.

Vídala jsem se s nimi v jejich dospělosti celkem často. I s jejich rodinami a dětmi. Vše klapalo až do chvíle, kdy jsem dostala ten hloupý nápad.

Chtěla jsem být zodpovědná

Není mi už dvacet a i když jsem zatím zdravá, napadlo mě, že sepíšu závěť. Sice nemám bůhví jak velký majetek, ale přece jen je tu byt, chalupa, nějaké rodinné šperky. Říkala jsem si, že to zkusím poctivě rozdělit mezi své děti.

Udělala jsem ale jednu zásadní chybu, požádala jsem o pomoc svopu nejstarší dceru. Přece jen se tolik v těch právnických kličkách nevyznám.

Doufala jsem, že bude mlčet

Vše proběhlo celkem hladce. Dceru jsem požádala, ať o tom zatím se sourozenci nemluví a ona mi to slíbila. Bohužel své slovo nedodržela. Já o nějakou dobu ovšem ani netušila. Jen jsem začala vnímat, jak se mění chování mých dětí.

Byly na mě neustále tak trochu naštvaní a zároveň se mě neustále vyptávaly na zdraví. Nechápala jsem to. Poznání však bylo kruté.

Vánoce, na které nezapomenu

Tak, jako každý rok, se i tentokrát sešla celá moje rodina u mě na druhý svátek vánoční na oběd. Byla to letitá tradice. I když mě to už trochu zmáhalo navařit pro tolik lidí.

Ale vzdát jsem se toho nechtěla. Pomohla mi také moje věrná a dobrá kamarádka Zdenička. Známe se mnoho let, ale od té doby, co nám oběma zemřeli manželé, jsme se vídaly stále častěji. I ona byla také součástí našeho slavnostního oběda.

A svědkem toho, jak se mé děti začaly podivovat, že v mém stavu ještě zvládám tolik věcí. Nejprve jsem jim nerozuměla.

Bez přetvářky

Pak z nich konečně vypadlo, že vědí o mé závěti a že si myslely, že jsem nějak vážně nemocná. Moje dobrá kondice je sice evidentně zaskočila, ale nahlas mi tvrdily, že jsou rády, že jsem zdravá.

Nešetřily však ani výčitkami, že jsem někomu z nich přidělila v závěti to a jinému zase něco jiného. Slavnostní oběd se změnil v hádku, kdo má na dědictví větší nárok. A od té doby se to stále stupňovalo.

Před mými zraky mluvily o mém konci, který ale nepřicházel. Chovaly se jak supi. Měla jsem toho tak akorát dost.

Zdenička mi pomohla

S kamarádkou jsme vymyslely mou akci v nemocnici. Objednala jsem se na malý, dlouho plánovaný zákrok a u notáře zrušila závěť. Zdenička obvolala mé děti, aby za mnou došly do nemocnice.

Nenašly tam ale umírající matku. Jen jsem jim sdělila, že žádná závěť není a hádat se tak budou moci teprve až opravdu natáhnu bačkory.

Magda L. (69), jižní Čechy