Jsem jí nablízku celý život. Když tomu bylo naopak, chyběla mi a stýskalo se mi po ní. A když jsme se zase setkaly, za chvíli jsme se hádaly.
Musím se s tím svěřit, protože si musím někde postěžovat. Moje sestra mi pije krev, a když jsem s ní, nemohu ji vystát. Ale je to můj jediný člověk a vrstevník, který mně zbyl.
Obě žijeme v domě s pečovatelskou službou, tedy my mu obě říkáme starobinec, proč bychom ho měli nazývat zbytečně vzletně. Ano, jsme už staré báby, tak co. Šouply nás sem naše děti a platí nám to tady.
No, tak abych nebyla nevděčná, je to tu hezké a ty naše děti to něco stojí, protože náš důchod na to nestačí, ale přece jen – je to ústav.
Je lehkomyslná
Nemít tady svou sestru, asi bych byla hodně smutná.
Děti sem přijedou jednou za čas a jen na chvíli s námi posedí v parku, nebo teď v zimě ve společenské místnosti a už na nich vidím, že by nejradši zmizely, že se nudí. Takže pak opravdu zmizí a my tu zůstaneme jedna pro druhou. A hned to začne.
„Ta Jaromírova Simona je hezká a chytrá, tu by si měl vzít,“ tvrdila třeba v neděli, když děti a vnuci odjeli, moje sestra Hana. To mě nadzvihlo. Ona by vnuka Jaromíra snad ženila hned s první holkou, která se namane!
Jsem myslela, že vyskočím ze židle a praštím ji. „Je povrchní, ustrojená byla jak nějaká lehká, lepí se na něj podezřele, je vidět, že by ho ráda zblbla, to tak! Náš Jaromír má rozhodně na víc! Vždyť ona ani nemá vysokou!
Prý dělá nějakou divnou soukromou školu, co to říkala? Nějaký publicity nebo co? Bůhví, co to znamená. “ A ta ségra na mě čučí jako tele a prej že jim to sluší a že není první, ale už pátá. No to je tedy argument! Sluší!
A s tím mají ti mladí vystačit celý život? No, to se ví, že jsem jí to nandala. Prskala, mlela pantem, až jí málem vypadly zuby. Ale já jsem vyhrála. Zazvonili k večeři, pospíšila jsem si a byla o okýnka první.
Dělá mi starosti
Víte, nemám to se sestrou jednoduché. Vím, to už jsem říkala, ale podívejte se, co jsem musela zkusit! Ona celý život nedokáže pochopit, že když je o rok a půl mladší, že mě musí poslouchat!
To je přece u sourozenců normální. Vždyť jsem za nás za obě zodpovědná. Kdoví, jak by to dopadlo, nechat to na ní. Jako ten její Lojzík. Že prý je to hodný kluk. Houby! Hodný možná, ale takový prosťáček to byl.
Ona si ho chtěla vzít a nechtěla si to nechat vymluvit. Musela jsem si vzít Lojzíka stranou a trošku mu barvitě vylíčit, co by ho s Haničkou čekalo. Koulel očima, trouba, ale že prý ji miluje. No, tak mi nezbylo, než navštívit jeho rodiče.
Byli mi vděční a udělali tomu průšvihu přítrž. No a co myslíte, že Hanička, když se to za pár let dozvěděla, udělala? Strašně se na mě naštvala, řekla to našim a ti se naštvali taky. A já jsem byla ta špatná, místo aby byli rádi.
Když pak přivedla Standu, to byl, panečku, štramák. A jeho byla zase škoda pro ni. Trošku jsem si na něj políčila. Vykašlal se na Haničku, to se ví. A za půl roku jsem se vykašlala já na něj.
No, on tedy zmizel, ještě než jsem to stihla udělat, ale unikl tomu o vlásek. Když pak chodila Hanka s Vilémem, byli oba jako natvrdlí. Strašná láska, nenechali si to vymluvit. Byli tak umínění, že spolu byli skoro celý život.
Mohla si vzít nějakého pracháče, já jí to říkala. A skoro mě ségra předběhla. Měla veselku už domluvenou, když Viléma přišla představit. Tak jsem popadla na příštím rande Luďka za ruku a šup s ním do lesa, že jdeme na houby.
Bylo dílem okamžiku zařídit to tak, že si mě musel vzít. Koukal jak zjara, ale vdávala jsem se dřív! Když jsme měly obě rodiny, už jsme se tolik nevídaly a Hanička mi tak na nervy nelezla.
Naopak, telefonovaly jsme si skoro obden, vyprávěly si, co děti a tak, chlapy jsme řešily… Ale společné víkendy jsme raději moc neplánovaly, když jsme se setkaly třeba na venkově u naší staré babičky, za chvíli jsme byly v sobě. A nebo byly v sobě naše děti a to jsme zase musely odtrhávat od sebe my je.
Oni nás i teď tady v domově ti pečovatelé hubují, že prý se hádáme moc často a moc nahlas a že nás prý rozsadí při obědě a večeři a že prý nás nechají bydlet každou na jiném patře, protože jak se hádáme na chodbě, ostatní to ruší. No ale jen ať všichni vědí, jaká je moje sestra hádavá ženská. A to já jsem měla celý život!
Líčí na doktora!
Ale poslední dobou je nějaká podezřele zjihlá. Já jsem si všimla, že pokukuje po tom bývalém notáři. Dal se s ní tuhle do řeči před nástěnkou, řešili nějaký výlet, jak oni nám tady nabízej na víkend různá zpestření.
Má se jet na zámek, nebo do muzea, teď nevím. Tak Hanička si asi myslí, že bude sedět vedle pana doktora, tak to určitě. Budu muset za tím notářem zajít a trošku mu něco o té mojí vykutálené sestřičce řeknu. Jestli není už nějaký slabý na mozek, tak na mě dá.
Je to doktor, tak snad je to taky opatrný člověk. Upletla jsem mu ponožky, ty se mu budou hodit. Hanička plete svetr, mám podezření, že vím pro koho. Ale takový svetr, to dá práci, to potrvá, mezitím přijde doktor k rozumu. Doufejme.
Hanička, ta ví o hradech a zámcích úplný… skoro nic. Tak já si musím přepudrovat nos, za chvíli bude večeře.
Květa (78), střední Čechy
