Různí lidé nám mohou přinést zklamání. Nejvíc ale bolí od vlastních dětí.

Od první chvíle, kdy přišli na svět, jsem měla stejně ráda jak syna, tak dceru. Neušlo mi ale, jak byla dcera Kateřina vždy tou náročnější a nespokojenější.

Uměla to dát nepříjemně najevo. Neodeznělo to bohužel ani v dospělosti. Musela jsem to respektovat a asi by mi to i vydrželo. Pak mi ale začalo vadit její chování k vnoučatům.

Vadil mi její přístup

S prvním manželem se Kateřina rozvedla. Pochopila jsem, že nechtěl vycházet vstříc jejím rozmarům. Měli spolu syna, malého Tomáška. Dcera se vdala znovu podruhé za muže, který byl poslušný jako beránek. Také s ním brzy přišla do jiného stavu a na svět přišel další syn, Martínek.

Toho začala Kateřina rozmazlovat, zatímco na svého prvního potomka najednou měla málo času a stal se pro ni spíše přítěží. Během své návštěvy jsem jasně viděla, jak chladný odstup k Tomáškovi dcera má.

Martínkovi dovolila cokoliv, kupovala mu drahé hračky, zatímco syn z prvního manželství trpěl nedostatkem mateřské pozornosti a lásky. Pokračovalo to i během školních let.

Druhý vnuk byl rozmazlený, první zakřiknutý a nešťastný, i když jsem se mu to snažila vynahradit já jako babička.

Byla to poslední kapka

Trpělivost mi došla tehdy, když na dovolenou do ciziny vzala dcera jen Martínka. Já s manželem jsme hlídali Tomáška. Brala jsem to jako zradu. Než se Kateřina vrátila z dovolené, přesvědčila jsem svého muže, abychom vyhledali právníka.

Velký byt, kde jsme žili, měli jednou rovnoměrně dostat syn a dcera. Já jsem ale nechala napsat závěť, která stanovila, že byt jednou připadne synovi a vnoučatům. V závěti jsem to i zdůvodnila.

Dcera o tom zatím neví, ale jednou zjistí, jak se jí její chování nevyplatilo.  Asi to ale stejně nepochopí. Tak či onak, je její chování pro mě velkým zklamáním, a nejsem si vědoma nějaké chyby, kterou bych udělala při její výchově.

Dominika B. (57), Plzeň