Pokaždé, když to někomu vypravím, připadá mu to směšné. Já ale nemohla spát a bála jsem se. Přízrak, který řádil v mém obydlí, měl spadeno na moje nádobí!
Vždycky jsem tušila, že je něco mezi nebem a zemí.Jen jsem se tím nikdy zvlášť nezabývala. Nebylo proč, nikdy se mi totiž nic zvláštního nestalo, a tak jsem se neměla čeho bát.
Často, když jsem slyšela nějakou paranormální historku, jsem byla spíš skeptická.Viděla jsem v tom jen to, že si lidé až moc rádi příběhy přikrášlují. Než se jedna taková zvláštnost stala i mně.
Stařenka z porcelánu
Bydlela jsem ve velmi malé garsonce a často jsem si stěžovala, že bych chtěla bydlet ve větším.Jen jsem se nechtěla stěhovat příliš daleko. Vyhovovali mi sousedé a místo, kde jsem žila. A pak se stala ta hrozná nehoda v našem paneláku.
Paní z patra nade mnou zemřela. Byla to opravdu zvláštní stará paní.Dlouhá léta pracovala v porcelánce a když jí příbuzní našli, seděla na židli a její milovaný prázdný hrníček ležel na zemi u jejích nohou rozbitý. V konvici byla postavená voda na čaj.
Stařenky mi bylo líto, nicméně za nějaký čas se začal byt nabízet.Byl přesně takový, jaký jsem si přála, a dokonce jen o dvě patra výš. Bylo to ideální. Samozřejmě jsem si uvědomovala nepříjemnou minulost, co tento byt před několika měsíci měl.
Ale já jsem neměla strach, vždyť nebylo čeho se bát.Byt jsem vzala a hned se začala radostně stěhovat. Předtím jsem ho samozřejmě krásně vymalovala a nově vybavila.
Řádila mi v kuchyni
První noc v novém bytě nebyla podle mých představ. Neustále mě budil skřípot a ťukání hrnečků o sebe.Ťukaly o sebe tak šíleně, jako při zemětřesení. Hnusný vrzavý skřípot se mi zarýval do uší i do nehtů. Jako by se sen prolíval do reality.
Když jsem ráno vstala, můj udiv byl ještě větší. Všechny moje hrníčky a skleničky byly popadané na zemi a rozbité.Nakoupila jsem hrnečky a skleničky nové, ale v noci se vše opakovalo. A pak znovu a znovu. Byla jsem vyděšená. Proč se to děje?
Došlo to tak daleko, že jsem jednoho večera dorazila domů a vystavila dvě skleničky na stůl.Seděla jsem a zírala na ně upřeně dlouho do noci. Po půlnoci jedna sklenička prudce vyskočila a rozprskla se na pár střepů.
Jako by jí někdo ve vzduchu silou a vzteky rozdrtil. Nic podobného jsem v životě neviděla.Byla jsem strachy bez sebe. Teď jsem si konečně byla jistá, že jsem svědkem paranormálního jevu.
Ducha jsem vykuřovala
Zkoušela jsem nejrůznější rady, svěcenou vodu a vykuřovadla, ducha však nic neuklidnilo, natož aby ho to zahnalo.Naopak se to ještě více horšilo. Jako by den ode dne byla neviditelná postava víc rozzuřená.
Ze zoufalství jsem dokonce psala různým věštkyním přes internet. Bez výsledku. Žádná rada nepomáhala. Až jsem si vzpomněla na stařenku, co tu bydlela přede mnou, a na její nešťastnou smrt.A najednou mi hlavou bleskl nápad.
Vzala jsem dva hrnečky a do obou nalila čaj. Sedla jsem si a hlasitě pobídla starou paní jejím jménem, aby si se mnou dala čaj. Od té doby problémy ustaly. Stará paní konečně dostala svůj poslední čaj, který nedopila.
Věra (61), Klášterec nad Ohří .