Byla to nejstrašnější chvíle mého života. Během vteřinové nepozornosti nebyl malý David k nalezení. Marně ho hledala i policie. Druhý den se náhle záhadně objevil.

Ta podivná příhoda se mi stala před mnoha lety, nikdy ale na ni nezapomenu. Vyndala jsem našeho malého z golfových holí. Davídek se postavil na své ještě nejisté nohy a začal se kolébat po chodníku směrem k mému manželovi.

Vytáhla jsem mobil a zavolala mu. Viděla jsem jeho nezaměnitelnou postavu na konci chodníku, který lemoval městský park. Chtěla jsem manžela překvapit. Náš syn už dokáže ujít „větší vzdálenost,“ mluvila jsem do mobilu.

Davídek cupital po chodníku směrem ke svému tátovi. Viděla jsem ještě, jak se manžel zastavil. Pak jsem skočila pohledem před sebe na chodník. V tu chvíli mě polil ledový pot! Davídka jsem neviděla.

Propadl se snad?

Po levé straně přecházel nějaký hubený muž v bílém baloňáku. Pod paží měl velkou koženou aktovku. Spěchal. Po levé straně šla starší žena. Spíše se valila, než kráčela. V ruce držela kornout se zmrzlinou. Ale naše dítě nikde!

Nechala jsem kočárek kočárkem a rozběhla se po chodníku k manželovi. Stál a hleděl přímo na mě. Působil bezradně. Ohlížela jsem se na všechny strany! Přece nejsem slepá. Nechala jsem Davida na zlomek sekundy bez dozoru. Za tu dobu nemohl nikam dojít. Ohlížela jsem se nalevo i napravo.

Pak jsem celá zoufalá doklopýtala ke stojícímu manželovi. „Davídek je pryč! Ztratil se…prostě zmizel!“ volala jsem na manžela a marně zadržovala slzy.

„Přece se nevypařil!“ dostalo se mi odpovědi a vzápětí jsme se oba rozběhli po trase, po které se musel náš malý kolébat. Nikde nikdo.

Kolem nás prošlo nevšímavě několik lidí. Rozběhla jsem se dál po chodníku, který vedl na přechod pro chodce a pak po mostě směrem k plaveckému stadionu. Byl to ale nesmysl. Takovou vzdálenost nemohl Davídek ujít.

A pak, šel tudy přece manžel, kterému jsem právě volala ve chvíli, co opustil přechod pro chodce a vstoupil na chodník. Rozbrečela jsem se! Chodník jsme proběhli stokrát, zkoumali ho centimetr po centimetru, ale naše dítě nikde nebylo.

„Musel nám ho někdo vzít? Ale kdo?“ křičela jsem a pak volala policii.

Šílená hrůzou

Policie s houkačkou přijela téměř okamžitě. Rozechvělým hlasem jsem jim říkala, co se nám přihodilo. Kroutili hlavou a dali se do pátrání, ale náš David nikde nebyl. Lezli jsme po čtyřech a nahlíželi pod zaparkovaná auta.

Prozkoumali jsme park a znovu prošli několikrát po chodníku. Nic! Prožila jsem nejděsivější noc svého života! Nespala jsem. Hned ráno jsem běžela zpátky na místo, kde syn zmizel. Něco mě tam táhlo, i když mi to manžel rozmlouval.

A Davídek se batolil středem chodníku. Najednou byl prostě tam!

Uchopila jsem ho a přitiskla k sobě tak, že jsem ho málem udusila! Nevím, co se tehdy stalo, ale tomu místu jsem se vyhýbala jako čert kříži. Jen jednou jsme tudy s Davídkem po čtyřech letech prošli. Kutálel před sebou červený míč. A ten najednou zmizel. Jako by se vypařil.

Silva (56), Hradec Králové