Všechno to začalo nevinně a nenápadně. Naše hodná a slušná holčička se svou naivitou stala terčem útoků a posměchu celého okolí.
Od svého dětství jsme žili s manželem na malém městě. Znali jsme se od dětství, pokukovali po sobě už na základce, až se naše cesty sešly na zastávce okresního města, kde jsme čekávali společně na autobus.
Já studovala zemědělku, Pavel se učil na automechanika. Vzali jsme se a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se někdy z našeho městečka stěhovali. Byli jsme zde spokojení, všichni jsme se tu potkávali a znali své osudy.
Vždycky jsem to viděla jako přednost, jak se ale ukázalo, byla to dvousečná zbraň. Narodili se nám dvě děti, starší Tomáš, mladší Adélka. Na rozdíl od jiných rodičů jsme neměli s dětmi žádné starosti. Byly hodné, poslušné a milé.
Byly jsme příkladem ukázkově šťastné rodiny. Ani ve snu mě nenapadlo, že by se mohlo stát něco, co mezi nás zatne sekyru.
Byli jako voda a oheň
Tomáš sice neoplýval úžasnými studijními výsledky, zato byl manuálně zručný a šikovný po svém otci. Také u děvčat si dokázal sjednat obdiv, nikoliv díky svého vzhledu, ale vtipnosti, kterou sršel. Byl to takový šašek třídy, a to mu už navždycky zůstalo.
Nějaké srdeční trauma v dospívání jsme u něj vůbec nezaznamenali. Byl to vyrovnaný pohodář. Adélka byla opak. Na základní škole měla vyznamenání, a tak pro nás nebylo překvapující, když se dostala na gymnázium. Co ale se týče kluků, měla problémy.
Až příliš byla „zažraná“ do romantických knih a filmů nebo celé hodiny trávila u počítače. Také málo pečovala o svůj vzhled, a tak ji žádný kluk nechtěl. Měla sice skvělé známky ve škole, ale žádné přátele.
Byla vlk samotář.
Byla jsem spokojená, že přináší domu skvělé výsledky a nechala jí, ať si ve volném čase dělá, co chce. Adélku jsem vídala denně, ale netušila jsem, co celé hodiny ve svém pokoji dělá. Upřímnost se vymstila Jednoho večera jsem ale začala vyzvídat.
Zdálo se totiž, že Adélka ožila. Její oči zářily a na tváři se jí usadil šťastný úsměv. Začala mi vyprávět o chlapci, kterého poznala přes internet. Rozuměli si, a jak jsem jí poslouchala, zdálo se, že je to fajn kluk.
Nebylo pochyb o tom, že se dcera zamilovala. Přála jsem jí to. Bohužel jsem netušila, co se dělo za oponou. Dcera ve své důvěřivosti udělala největší chybu, jakou ve své naivitě mohla udělat.
Ze zamilovanosti poslala klukovi z chatu své nahé fotografie, jak si přál. Netušila, že za celou konverzací se skrývá spolužák, který ji chtěl jen zesměšnit. Druhého dne, když dorazila do školy, ji ve třídě přivítala smršť pošklebků. Její nahé fotografie putovaly celou školou.
Uzavřela se do samoty
Doma jsem si ničeho nevšimla, nic mi nepřišlo podezřelého ani nenormálního. Adélka byla mlčenlivá jako vždy. A tak jsem dlouho netušila, co se děje.
Dcery nahé obrázky kolovaly internetem a spolužáci i neznámá mládež se jí vysmívali, Stala se terčem posměchu a vulgárních urážek. Jak se musela trápit! Její internetová láska neexistovala, a teď jí navíc pronásledovaly fotky, které neměl nikdo vidět.
Že je něco špatně, jsem si všimla až mnohem později. Do školy si mě pozval třídní učitel. Byla jsem zvědavá, co se stalo, a tak jsem za ním rychle dorazila.
Zděsila jsem se, když mi oznámil, že dcera už čtyři měsíce ve škole chybí a že tedy podává návrh na vyloučení. Rozzuřená jsem běžela domů.
Místo pomoci posměch
Dceru jsem našla v jejím pokoji. Byla jsem na ní nepříjemná a křičela: „Proč nechodíš do školy?“ Měla jsem strach, že se Adéla vrhla do záškoláctví nebo dokonce spadla do drog.
Vypadala totiž strašně, kruhy pod očima, bledá a pohublá.Adélka se rozplakala a konečně mi řekla svůj příběh. S velkou hanbou mi ukázala své fotky, kolující na internetu. Rozplakala jsem se taky a objala jí.
Měla jsem pro ní pochopení a vztek na celou školu a spolužáky. S manželem jsme chtěli problém řešit nejen s vedením školy, ale i s policií. Nesetkali jsme se ale s velkým pochopením, natož s pomocí.
Ve chvíli, kdy se do celé záležitosti vložil náš syn a s dotyčným mladíkem si vše vyřídil pěstmi, a policie okamžitě ožila v náš neprospěch, jsme pochopili, že spravedlnost tu není stejná pro všechny.
Konečně jsme si uvědomili, kdo je vlastně chlapcův tatínek, a hlavně strýček. Tak jsme zhodnotili, že bude lepší dceru z gymnázia okamžitě odhlásit. Adélka změnila školu. V novém kolektivu si našla jak kamarády, tak později hodného přítele. A my?
Také jsme se poučili. Najednou jsme pochopili, jak falešní někteří lidé jsou, jak dokážou pomlouvat ubližovat. Svůj byt jsme vyměnili za jiný ve městě, kam dcera přestoupila. I když jsme se s rodným místem těžce loučili, ukázalo se, že to všechno bylo dobře. Byla to změna, která nám všem prospěla.
Ludmila (49), Brno .
