Svého muže miluju, ale jeho matka byla, je a bude naprosto nemožná. Mezi námi dvěma ke smíru nikdy nedojde. Nyní jsme ale rodina a je to dost neřešitelná situace.

Vím, že se téhle oslavě nevyhnu. Musela bych upadnout do bezvědomí nebo se nechat odvézt záchrankou. Vím, že to budu muset celé přetrpět. Přetrpět svatební večírek, na kterém trpím jen já. Evžen, můj manžel, přestože chápe mé výhrady, je se situací smířený.

I naše děti jsou v pohodě. Jsem tedy asi jediná, kdo se nesmířil s tím, že z mé tchyně se stala i má „macecha“.

Prostě jsme si nesedly

Kláru jsem poprvé uviděla, když mě Evžen přivedl představit rodičům. Pamatuju si na ten její stisk ruky ve stylu leklá ryba a pichlavý pohled, kterým mě prošpikovala skrz naskrz.

Už tehdy jsme si nepadly do oka. Klára se také velice snažila mě Evženovi znechutit a vymluvit. Naštěstí můj manžel je povahou po svém otci, hodný, empatický a zdravě sebevědomý.

Nenechal se proto zviklat matčinými důvěrnými informacemi o tom, jaká jsem hrozná.

Manželství pod dohledem

Když jsme se s Evženem rozhodli, že se vezmeme, jeho matka to velice těžce nesla. Hned po svatbě se rozhodla pro pravidelné inspekce u nás doma.

Vždy si našla něco, co se dalo kritizovat a čím mi mohla mávat před očima jako argument pro to, že jsem nemožná ženská a naprosto nevhodná pro jejího syna.

Našim konfliktům se tehdy nedalo nijak zabránit. I když jsem se já velice ovládala a Evžen matce domlouval.

Naštěstí tu byla máma

Naše manželství, když opominu tchyni, bylo jinak pohodové. Narodil se nám syn a za rok ještě druhý. Moje máma mi s dětmi moc pomáhala. Měly jsme spolu odjakživa krásný vztah. Byla tomoje velká přítelkyně, autorita, vzor i rádce.

Byla mojí vrbou a dokázala mě vždy podržet, když mě jedovaté řeči tchyně rozhodily. Klára byla tedy dost nepříjemná, ale dokud žil její manžel, dokázala se ještě krotit. Ten bohužel před pěti lety zemřel na infarkt.

Chudák maminka

Pro mého muže byla smrt jeho otce velkou ranou. Měl s ním podobně hezký vztah, jako já s matkou. Jenže tehdy také přišel s myšlenkou, že maminka nemůže zůstat sama. Chvíli jsme se kvůli tomu dohadovali, ale nakonec se přece jen tchyně usídlila v našem bytě.

Měli jsme ho dostatečně veliký, mohla mít svůj pokoj, protože starší syn už bydlel mimo domov. Klára se sice zpočátku držela zpátky, postupem času se ale vrátila do svých starých kolejí. Její utkvělá představa byla, že se doma bude všechno řídit podle ní.

Na mě však čekala daleko horší rána.

Strašná diagnoza

Všechno začalo matčinou preventivní prohlídkou u lékaře. Nic ji nebolelo, tělo nechátralo a paměť jela na plné obrátky. Výsledky vyšetření mě ale srazily na kolena. Máma byla prolezlá rakovinou a doktoři nedávali velkou šanci na její záchranu.

Úplně jsem se složila. Máma ale byla statečná a snažila se dál žít co možná normálně jako dřív. Otec celou situaci zvládal dobře a dokonce i moje tchyně se zklidnila a přestala mě neustále popichovat. Bylo to pár měsíců takového podivně poklidného soužití.

Všichni jsme se tak dokázali ovládat až do samého konce. Maminka umřela brzy po Vánocích. Ty s námi ještě stačila oslavit a předat nám krásné dárečky.

Strach o tátu

Po odchodu maminky jsem byla jak ochromená. Jakoby mě půlka odešla. Samozřejmě tu byl Evžen, který byl pro mě velkou oporou, ale tomu jsem se přece jen nemohla svěřovat se všemi svými bolístkami a pocity.

Navíc jsem měla strach o tátu. Tak nějak se podivně stáhl sám do sebe. Jakoby se nás trochu stranil. Stal se z něj tajnůstkář. Dokonce ani nechtěl chodit k nám domů, když jsme ho třeba pozvali na oběd. Měli jsme s Evženem obavy, že se trápí a vyhýbá lidem.

Doufali jsme, že se zase vrátí do života. A otec nás vážně dokázal překvapit.

Už prý není sám

Půl roku po odchodu maminky mě jednou otec zavolal a pozval mě na oběd do restaurace. Potěšilo mě to a říkala jsem si, že se už tolik netrápí. Byl ve výborné náladě a řekl mi hned na začátku, že o něj s Evženem nemusíme mít žádný strach.

Prý se se smrtí matky vyrovnal a pochopil, že život jde prostě dál. Nechce být někde zalezlý v koutě, prý si už dokonce našel přítelkyni. Je pravda, že jsem to nečekala a byla jsem zprvu trochu v šoku.

Já o něj měla strach, že je sám a trápí se kvůli matce a on už si mezitím našel náhradu!

Chvíli ještě mlžil

Evžen mi ale docela rozumně vysvětlil, že je dobře, že táta nezůstává sám. Určitě by si to prý nepřála ani moje maminka. Já musela uznat, že má můj muž pravdu. Jenže táta s tím, aby nám představil svou novou partnerku trochu váhal.

Vůbec jsme netušili, kdo to může být. Mlžil a nijak se neměl k tomu, abychom se poznali. Těsně po ročním výročí matčina úmrtí tedy nakonec řekl, že nám svou partnerku představí.

Jedna velká rodina

Seděli jsme s Evženem netrpělivě u stolu a čekali. Táta i dával na čas. A najednou seobjevil ve dveřích s Klárou. Jeho vyvolená byla moje tchyně! Proto s námi na setkání odmítla jít. S otcem se drželi důvěrně za ruce a sdělili nám, že se chtějí vzít.

Nebyla jsem schopná slova. Zbavila jsem se sice tchyně, která se hned druhý den odstěhovala k tátovi. Mám ale macechu, která zaujala místo mé milované mámy. Pohybuje se v jejím prostoru, používá její věci, nádobí, koupelnu… A jí ji hrozně nenávidím.

Irena G. (49), České Budějovice