Filip se narodil, když mi bylo už přes třicet let. Bylo to vytoužené a doslova vymodlené dítě, na které jsme se s manželem hrozně těšili. Od jeho narození jsem se o něj hrozně bála, a to jsem ještě netušila, že na jeho výchovu zůstanu brzy sama.

Když byly Filípkovi čtyři roky, můj manžel náhle zemřel. Dodnes je to pro mě velmi bolestivé. Tehdy jsem se nezhroutila jen díky tomu, že jsme měla malého Filípka a musela jsem se o něj postarat.

Nebylo to vždycky lehké, ale on byl tím človíčkem, který mě držel nad vodou, a proto se mi podařilo prvotní šok a hluboký smutek nakonec překonat.

A já si tenkrát slíbila, že udělám všechno pro to, aby Filípek nikdy nepocítil, že vyrůstá bez otce. Znovu se vdát mě nikdy ani nenapadlo, svého muže jsme hluboce milovala a věděla jsem, že mi ho nikdo jiný nahradit nemůže.

Postupem času jsem si nějak zvykla a snažila se dodržet slib, který jsme sama sobě dala.

Vážná známost

Měla jsem se sice dost co otáčet, ale nedařilo se nám zle. Naštěstí jsem měla – a mám – kamarádku Andulku, která mi hodně pomáhala, občas Filípka pohlídala a hlavně jsem měla komu se svěřit, když mi bylo ouvej.

Vždycky jsem dělala , co jsem Filípkovi na očích viděla, a odměnou mi byly jeho rozzářené oči. Rozmazlovala jsem ho, to ano, ale Filip nikdy nebyl zlý, nedomáhal se ničeho křikem jako některé jiné děti.

Byl to můj syn i parťák zároveň. Vystudoval vysokou školu a stále jsme bydleli spolu, náš byt je poměrně velký a každý jsme v něm měl i svoje soukromí.

Bylo mi jasné, že to tak nebude navěky, i když jsem se na něj upnula, přece jen jsem věděla, že se jednoho dne bude muset se životem poprat sám. Po Filipově boku se zatím vystřídalo pár dívek, ale zatím nešlo o žádné vážné známosti.

Až jednoho dne mi u večeře oznámil, že k nám v neděli na oběd přijde jeho slečna. „Juliana je bezvadná, mami, určitě se ti bude moc líbit. Chodíme spolu už tři měsíce a jsem přesvědčený, že jsem konečně našel tu pravou,“ vykládal mi nadšeně.

„Že uvaříš tu svoji skvělou svíčkovou, viď?“ dodal ještě a já samozřejmě řekla ano. Byla jsem na ni hrozně zvědavá, dosud k nám na oběd žádnou dívku nepozval, domů si občas nějakou přivedl, ale tohle bylo něco jiného. Tohle bude vážné, řekla jsme si a na svíčkové si dala mimořádně záležet.

V neděli tedy oba dorazili, Juliana se mi líbila, působila přirozeně a mluvila dost otevřeně. Při kávě mi pak Filip oznámil, že se k nám Juliana nastěhuje. Budou bydlet v jeho pokoji, nemusím si s tím vůbec děla starosti.

Trochu mě to zaskočilo, že mě takhle postavili před hotovu věc, ale řekla jsem si, že věk už na to má, a jestli se mají rádi, tak jen ať spolu u nás bydlí. To jsem ale netušila, co mě čeká.

Nepořádek byl všude

Juliana se nastěhovala s pár kufry a začala u nás bydlet. Brzy jsem ale zjistila, že její otevřenost nemá daleko k neomalenosti. Asi jsem měla hned od začátku nastavit nějaká pravidla společného soužití, ale nenapadlo mě, že by to bylo potřeba.

Už od začátku se ukázalo, že pořádek není její silnou stránkou. Do jejich pokoje jsme raději nechodila, ale v kuchyni i v obýváku po ní zůstávaly pohozené svršky, nádobí po jídle nikdy neuklidila a ani vaření jí nic neříkalo.

Vařila jsem pro ně sice ráda, nádobí jsem vždycky umyla a uklidila, ty její hadříky jsem dala do koše s prádlem nebo jsme je složila a položila je na komodu před Filipovým pokojem, ale brzy mi její nepořádnost začala lézt trochu na nervy.

Zvlášť když to oba brali jako samozřejmost. Navíc byla zvyklá dlouho do oběda vyspávat a v noci pracovala na počítači.

Když jsem ráno v kuchyni připravovala snídani, Filip mi vytkl, že dělám moc velký rámus a Juliana se přece potřebuje vyspat, když tak těžce do noci pracuje.

Snažila jsem se mu říct, že to sice chápu, ale že snad proto nemusí dělat takový nepořádek všude po bytě, a Filip se málem urazil. Brzy jsme si začala připadat jako posluhovačka, která je dobrá na úklid, vaření, praní, ale na kterou se žádné ohledy neberou.

Nevyšlo to, jak jsem si myslela

Když jsem si jednou postěžovala Andulce, nevěřícně na mě zírala. „A to jim dovolíš?“ divila se. „Vždyť je to tvůj byt, tak si dupni a bude to!“ Já už se s nimi ale několikrát domlouvat zkoušela, jenže nikdy to nedopadlo.

Nechtěla jsem působit jako zlá „skorotchyně“, ale fakt je, že jsem trpěla čím dá víc. Zdálo se, že ani Filip, natož Juliana, vůbec nechápou, co mi vadí.

Už jsem toho začínala mít dost, ale nevěděla jsem, jak z toho ven. Možná vám to nepřipadá jako něco tak strašného, samozřejmě jsou i horší problémy, ale já se cítila skoro jako před zhroucením. Až mi zase pomohla Andulka.

Když jsem s ní zase jednou probírala své trápení, řekla mi, že už se na to nemůže dívat, a navrhla, ať se na čas přestěhuju k ní. „Uvidíš, bude to fajn,“ řekla mi. „A ten tvůj Filípek i s tou svou povedenou slečnou brzy poznají, co obnáší starost o domácnost!“

Nejdřív se mi to moc nezdálo, ale další den, když jsem našla Julianiny punčocháče na jídelním stole mezi zbytky jídla, moje trpělivost přetekla.

Když nebyli mladí doma, sbalila jsem si věci, zamkla svůj pokoj a nechala na stole lístek se vzkazem, že se stěhuju na čas pryč. Byla jsem sice jako na trní, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že jinou možnost už nemám.

Ještě ten večer mi Filip volal, kde jsem a proč jsem jim nic neřekla. Juliana je prý nešťastná… No aby ne, vždyť teď se bude muset o všechno postarat sama, tedy i s Filipem.

A tak jsem mu s klidem řekla, že mám taky právo na svůj život a že to přece zvládnou, jsou oba mladí a mají dost sil.

Zpočátku mě Filip často volal a prosil, ať se vrátím. Postupně telefonáty ustaly. Až pak mi jednoho dne oznámil, že Juliana od něho odešla. To jsem ale nechtěla. Vrátila jsem se domů, ale už to nebylo jako dřív.

Filip se pořád trápí a já si myslím, že je to moje vina. Snad mu jednou dojde, že to nebyla ta pravá…

Božena (53), Tanvald