Po týdnech rezignace jsem se začala bouřit proti osudu.

Nikdy jsem nepatřila k typům žen, které s přibývajícím věkem stále více chodí po doktorech. Brala jsem  to tak, jak jsem se cítila – a cítila jsem se vždy dobře. Práce v účetní firmě mě sice občas unavovala.

Měla jsem ale pocit, že když ji zvládám, tak zvládám všechno ostatní. Do toho spadaly dvě dospělé děti, manžel, který už byl spíše spolubydlícím, než láskou a malá zahrádka u domu. Žila jsem obyčejným, tichým a spořádaným životem.

Bolest bohužel nepřestávala

Před třemi lety v létě jsem si všimla, že mě často bolí na levém boku. Nebyla to nijak velká bolest, spíš jen takový občasný tupý tlak.

Domnívala jsem se, že je to dané tím, jak jsem často chodila nebo možná ze špatné matrace –  usínala jsem obvykle právě na levém boku.

Bolest se ale neztrácela, spíš naopak. Po pár týdnech to došlo tak daleko, že jsem už nemohla pořádně spát a otáčela jsem se v posteli jako ryba na suchu. Nezbývalo mi nic jiného, než po pár letech znovu zamířit k doktorovi.

Absolvovala jsem ultrazvukové vyšetření, odebrali mi krev. A pak jsem v souvislosti se sebou uslyšela slovo, které jsem do té doby slýchala jen v televizi nebo u vzdálených známých: rakovina.

Rozhodla jsem se pro vzpouru

Najednou už jsem nebyla jen účetní, manželka, matka nebo pěstitelka rajčat. Stala jsem se pacientkou. Všechno se změnilo. Podstoupila jsem operaci a po ní chemoterapii. Vypadaly mi vlasy. Cítila jsem, jak se mi ztrácí chuť k jídlu a vlastně i k životu.

První týdny jsem jen tak seděla na terase, dívala se do korun stromů a když jsem viděla padající listí, bylo to, jako by padal můj život. Potom se ve mně něco pohnulo, taková malá, tichá vzpoura.

Jednoho dne, když jsem šla na kontrolu, probrala jsem svůj šatník a vybrala jsem si starší kabát, který jsem kdysi nosila. Dnes vzhledem k mému věku působil trochu provokativně. Napadlo mě, že udělám něco, co jsem dělala naposledy v mládí: nalakuji si nehty na červeno.

Měla jsem nepoužívaný lak, který jsem dostala nedávno jako nevhodný dárek. Teď se mi hodil. Ta červená barva byla výrazná a zářila, jako by chtěla světu dát najevo, že jsem ještě tady a nevzdávám se!

Dostala jsem novou chuť k životu

Neušlo mi, jak se na mě v čekárně u doktora pár žen podívalo. Tentokrát ne soucitně jako předtím, ale skoro obdivně. Jedna starší paní mi řekla, že mi to moc sluší. A já si najednou uvědomila, že nemoc nemůže být tím hlavním v mém životě.

Přece jsem to pořád já, i s nádorovým onemocněním, bez vlasů a s trochu vyschlou kůží – ale se zářícími nehty a duší, která se znovu probouzí. Od toho dne jsem se začala dívat na svět jinak, už ne tak rezignovaně. Přestala jsem řešit, co si kdo o mně myslí.

Koupila jsem si ještě provokativnější kabát, měl oranžovou barvu. Začala jsem hledat nové věci, přihlásila jsem se například do kurzu keramiky.

Nebylo to proto, že bych chtěla dělat nějaké umění, ale proto, že jsem chtěla tvořit něco, co nebude spojenou s mojí nemocí.

Dnes už jsem vyléčená, i když samozřejmě vím, že se rakovina může kdykoliv vrátit. Místo strachu z budoucnosti mám v sobě ale nový klid. Zvolnila jsem životní tempo, méně plánuji, více odpouštím – hlavně sobě.

Už si nedokazuji, že musím všechno zvládnout sama. Nehty si lakuji dál, s tím jsem nepřestala. Jsou pro mě připomínkou, že i ve chvíli, kdy se všechno zdá šedé, si člověk může zvolit barvu.

Ivana M. (57), Pardubice