Dost dlouho jsme si žili nad poměry a vypadalo to, že se na vlně luxusu povezeme pořád. Jenomže manžel naše prostředky investoval špatně, a navíc to v současné době vypadá na ekonomickou krizi.

Ze začátku to docela šlo. Když jsem Jardu poznala, bylo to krátce po revoluci, byli jsme plni optimismu a docela dlouho to vypadalo, že oprávněně. Jaroslavovi vycházelo, na co sáhl.

Vzal si do pronájmu restauraci, zanedlouho další a pak ještě dvě, něco také vydělal na nákupu a prodeji akcií, koupil pár bytů, mohli jsme si koupit dům a nastěhovat se do něj. Pořídili jsme si dvě děti a ty jsme dali na elitní vysoké školy. Dařilo se nám tedy dobře, a to dost dlouho.

Prý, že ranec…

Jezdili jsme k moři do exotických zemí, zprvu jednou za dva roky, pak každý rok a ve finále dokonce třikrát ročně. Koupili jsme si další dům, do kterého jsme se přestěhovali, ten starý jsme pronajímali.

Pak manžel přišel s tím, že když se pustíme do podnikání v nových technologiích, můžeme vydělat obrovské jmění.

Jarda hospody prodal a peníze investoval v jedné „nadějné“ firmě, která vyvíjí software, o jehož účelu prý Jaroslav nesmí mluvit, ostatně to sám ani neví, je to totiž tajné, ale kouká prý z toho „ranec“.

Nic moc se nedělo, dál jsme si žili dobře, děti odcestovaly do zahraničí, konkrétně do Jižní Koreje, tam jsou prý netušené možnosti, tam se dějí ty největší a nejpokrokovější změny.

Zpočátku jsme jim ovšem museli posílat peníze na přilepšenou, prý tam není zase tak levné živobytí, jak si původně mysleli. Jaroušek vymyslel, že podstatnou část našich úspor investuje do krátkodobého bankovního produktu, který mu jeho banka nabídla.

Stalo se, ale zisk se ukázal jaksi příliš nízký, nárůst velmi pozvolný. Takhle své bohatství tedy jen tak neznásobíme, řekli jsme si.

Trochu vabank

A tak jsme prodali své tři pražské byty, protože jsme usoudili, že potřebujeme hotovost a ceny nemovitostí jsou tak vysoko, že stejně výše nemohou jít.

Jaroslav investoval na burze, ovšem velmi brzy se ukázalo, že akcie koupených firem mají tendenci ke stagnaci, dokonce hrozil sestup, a tak akcie zase prodal.

Byla to ztráta, ale nabízela se investice do jedné úvěrové společnosti, která nabízela dvacet procent zisku za půl roku. Pořád jsme ještě měli dost peněz, abychom vyžili. Už jsme tedy nejezdili do exotických zemí, ale pořád to šlo.

Pak se na nás obrátil dobrý známý, že potřebuje ke blíže neurčenému podnikatelskému záměru půjčit na krátkou dobu pět milionů. Vrátí nám prý za půl roku milionů šest. Ta nabídka nás tak oslnila, že jsme dlouho neváhali.

Jen co jsme tomu člověku peníze půjčili, ozval se syn, že se v zahraničí dostal do problémů a že potřebuje pomoc, a to v řádu milionů korun. Prý ho honí nějaká mafie, chtěl udělat obchod, ale nepovedlo se.

Tak jsme si vzali krátkodobou půjčku u banky, věděli jsme, že brzy dostaneme těch šest milionů od známého.

A viry útočí

Syna jsme sice vytáhli z bryndy, ale náš známý i s penězi zmizel, banka po nás chtěla půjčku zpátky, ale neměli jsme ji jak splatit, protože úvěrová společnost, která slibovala dvacet procent zisku za půl roku zkrachovala.

Bance jsme ručili naším domem, takže o dům jsme přišli v dražbě a nevěřili jsme svým očím, že náš krásný dům, se nakonec prodal jen za tři miliony dvě stě tisíc a skoro všechny peníze padly na dluh.

Podezíráme banku a exekutory, ale to je asi všechno, co můžeme dělat. Přestěhovali jsme se do podnájmu. A v té době se objevil ten virus. Nejdřív jsme tu situaci v Číně sledovali bez obav, jen s takovým skoro pobaveným zájmem.

No, nechtějte vědět, jaké komentáře jsme u těch televizních zpráv měli vůči nebohým Číňanům. Najednou byl ale ten zákeřný virus v Evropě, v Itálii a postupoval dál. A v Itálii začal kosit lidi po tisících. To nás přešel humor. Co teď budeme dělat?

Zpět do chaty

V té situaci jsme zjistili, že známý, kterému jsme půjčili, se objevil po čase doma, vrátil se, protože ho ze země, kde byl, vyhnali, navíc se Covidem nakazil. Teď se nám ovšem za ním vůbec nechce. Jestli je nemocný, může nakazit i nás.

telefonovali jsme mu, ale kašlal do telefonu a říkal, že už to na něj asi leze a že nic nemá a nic nám nedá a jestli, jak řekl „zaklepe bačkorama“, tak je mu stejně všechno jedno.

Takže to vypadá, že s našimi šesti miliony je amen a my se můžeme jít snad pást, všechny investice jsme promrhali. Naše děti venku mají svých starostí dost, ty nám nepomůžou.

Softwarová firma, tedy její majitel, nám jen vzkázal, že nemá hotovost a ať vydržíme pár let. Zbylo nám pár tisícovek, se kterými asi dlouho nevystačíme. Je dost lidí, co na tom nejsou dobře, jak koukáme na zprávy.

Jistě, hospodští, různí živnostníci, je víc profesí, které kvůli vyhlášenému nouzovému stavu nemají žádný výdělek. Ale tím se moc utěšovat nemůžeme. Banka nám prý nepůjčí, asi vědí, že bychom jim peníze neměli z čeho vrátit.

Bude léto, tak asi pojedeme na naši starou chatičku, na kterou jsme skoro zapomněli, je to taková kůlna v zahrádkářské kolonii. Tou dobou budeme mít už asi výpověď od majitele bytu. K moři nepojedeme. Ono se stejně nikam smět nebude.

Ivana (58), střední Čechy