Myslela jsem si, že spolu budeme navždy. Trvalo to jen chvíli.

Zamilovala jsem se do něho hned první den, kdy jsem ho spatřila. Nastoupil tenkrát do firmy o měsíc později než já a na jiné pracoviště. Záviděla jsem kolegyním, které byly s Honzou v kanceláři.

Brzy jsem si o něm zjistila něco víc. Jakmile začal chodit do podnikových kurzů němčiny, přihlásila jsem se tam také. Vídali jsme se tak pravidelně.

Našla jsem v sobě odvahu

Nikdy jsme nepatřila k průbojným dívkám, které dokážou samy iniciovat nějaký vztah a kolem kterých se muži točí jako mlsné vosy. Byla jsem spíš nesmělá romantička. To, jak moc jsem po Honzovi toužila, mi ale dodávalo dříve nevídanou odvahu.

Jednoho dne jsem se ho prostě zeptala, jestli by se mnou nešel do divadla. Navenek jsem působila bezstarostně, uvnitř jsem se ale třásla trémou a obavami, že mě odmítne. Zaradovala jsem se, když Honza souhlasil.

Cítila jsem se nesmírně šťastná a než k návštěvě divadla došlo, trénovala jsem si, jak být zábavná, nevtíravá a jak se neztrapnit. Nakonec to ani nebylo třeba, oba jsme zjistili, že si bezvadně rozumíme.

Z divadla jsme se už vedli za ruce. Dostala jsem od svého idolu první pusu. Doprovodil mě domů a já měla před spaním chuť jít zpátky ven na ulici a tančit.

Byli jsme jen kamarádi

Začalo pro mě zvláštní období, protože věci se vyvíjely jinak, než jsem si představovala. Honza mi totiž navrhl pouhé kamarádství a ne plnohodnotný milenecký vztah.

Slíbil, že mi to jednou vysvětlí, ale do té doby se to mám snažit pochopit – což mi nešlo. Bolelo mě to, nicméně smířila jsem se s tím. Navštěvovali jsme společně kina i divadla, občas jsme si šli i zaplavat.

Nevídali jsme se mimo práci každý den, avšak dost často. Já bych byla nejradši s Honzou dvacet čtyři hodin denně. Věděla jsem, že bydlí v podnájmu, společně s jedním kamarádem. Já ve svých třiadvaceti tehdy stále bydlela v rodném domě.

Naše schůzky tak byly odkázané skutečně jen na veřejná místa. Moje zamilovanost stále rostla a ani na chvíli jsem se nevzdala myšlenky, že jednou budu s Honzou žít. Jinou budoucnost jsem si neuměla představit. A na ničem dalším mi nezáleželo.

Ozval se po třinácti letech

Prožili jsme spolu hodně pěkných věcí. Tím větší byl můj šok, když jsem jednoho dne přišla do práce a dozvěděla se, že Honza už nepřijde. Emigroval. Psal se totiž rok 1987 a svět byl ještě rozdělený.

A Honza, bez toho, aby mi předem něco řekl, se rozhodl, že přejde do té svobodnější části. Proplakala jsem celý víkend. Bolelo mě, že mi nic neprozradil nebo mě nevzal s sebou. Nedala mi pak o sobě vůbec nic vědět.

Ze zármutku mě vyléčil až jiný vztah. Brzy nato jsem si přítele vzala. Přišla změna režimu a já se přistihla při myšlence, že se Honza třeba vrátí. V té době už jsem čekala první dítě, pak přišlo druhé a celkem šťastný rodinný život.

Krátce před koncem tisíciletí jsem měla nečekaný telefonický hovor. Málem jsem omdlela, když jsem poznala Honzův hlas. Omlouval se mi za to, jak tehdy zmizel.

Vztah se mnou nechtěl právě proto, že byl rozhodnutý odejít na západ s jednou kamarádkou. Tu si nakonec v Irsku vzal, ale rozvedli se. Nyní žije sám, do rodné země se ale vracet nechce. Po tomto rozhovoru už se náš kontakt opět přerušil.

Spojení na sebe mi Honza nedal a já vlastně dnes, po tolika letech, ani nevím, jestli je ještě naživu. V jedné knížce mám tajně schovanou jeho fotku z doby, kdy jsme se poznávali. Občas se na ni dívám a vzpomínám…

Magda S. (60), Praha