Zdánlivě nevysvětlitelné záhady mohou mít dojemné vysvětlení.

Už odmala jsem měla jednu nejlepší kamarádku. Jmenovala se Alena. Skvělý byl i její tatínek, takový ten typ, co se nebere moc vážně a dovede ze sebe před dětmi dělat klauna. Říkala jsem mu strýčku, i když mým příbuzným nebyl. O to víc mě bolela jeho ztráta.

Zážitek, který bolel

Pamatuji si na to podzimní odpoledne, jako by to bylo dnes. Byli jsme pouštět velkého papírového draka, já, Alena a její otec. Foukal silný vítr, provázek se přetrhl a drak nám z kopce ulétl do lesa. Už jsme ho nenašli.

Tenhle zážitek jsme si já i Alena zapamatovaly až moc dobře. Druhý den totiž jejího tátu srazilo na přechodu nákladní auto. Neměl šanci přežít. Kamarádka se pak na dlouho uzavřela do sebe. Mluvila vlastně jen se svojí matkou a se mnou.

Naše přátelství přetrvalo do dospělosti. Byly jsme jedna druhé za svědka na svatbě, navštěvovaly jsme se navzájem se svými rodinami. K oné smutné události z našeho dětství jsme se nikdy nevracely, ale na Alenina otce jsme často v dobrém vzpomínaly.

Objevil se po více než 40 letech!

Před třemi roky jsme nejprve já a potom Alena oslavily padesátku. Zanedlouho po své oslavě mi kamarádka zavolala a její hlas zněl vyděšeně. Stalo se jí něco divného.

Na procházce lesem se jí najednou k nohám snesl velký papírový drak – a byl to přesně ten, který kdysi uletěl den před tatínkovou smrtí. Uvěřila jsem, až když mi draka ukázala. Byl to skutečně on, poznala jsem to podle jednoho detailu.

Ani jedna z nás netušila, jak si tu záhadu vysvětlit. Pochopila jsem to až druhý den. Dcera Aleny mi zavolala, že její matka zemřela ve spánku. Když jsem nečekanou smrt kamarádky oplakala, došla mi jedna věc: to objevení papírového draka bylo znamením.

Podle mě ji tím dal odněkud z onoho světa její mrtvý tatínek signál, že se znovu brzy uvidí. Utěšuji se tím, že teď už jsou tam někde v nebi spolu a je jim dobře.

Iva R. (53), Vrchlabí