Stalo se mi něco, čemu bych předem nikdy neuvěřila.
Pokud má někdo v životě štěstí jako já, provází ho od dětství nějaký dobrý kamarád. Ten můj se jmenoval Tomáš a znali jsme se už od první třídy. Když jsme dospívali, tak mezi námi bylo chvíli i něco víc, to ale skončilo. I tak jsme si ovšem zůstali velmi blízcí.
Měli společné zájmy
Můj osobní život byl docela bouřlivý. Dvě svatby a dva rozvody v celkem rychlém sledu. V každém manželství jsem měla jedno dítě: v tom prvním syna, ve druhém dceru Adélu. Protože jsem se s Tomášem často vídala, tak se s ním všichni tři znali.
S Adélou si rozuměl nejvíc, oba měli tvůrčí povahy. Tomáš psal básně, Adéla malovala obrazy. Snila o tom, že se jednou stane slavnou. Měli si vždycky o čem povídat. Brala Tomáše jako rodinného přítele.
Zůstalo to tak, i když Adéla dospěla a vystudovala uměleckou školu. Nikdy by mě nenapadlo, že by se ti dva mohli sblížit i jinak. A přesto se to stalo – nejprve ovšem nenápadně a za mými zády.
Musela jsem se s tím smířit!
Byla jsem hodně v šoku, když mi Adéla jednoho dne nejprve oznámila, že se mnou musí o něčem mluvit, a potom prozradila to velké tajemství. Sdělila mi, že je do Tomáše zamilovaná. Nevěděla jsem, co na to říct, naprosto mě to zaskočilo.
Namítala jsem, že je mezi nimi rozdíl více než čtvrt století. Protože jsem ale svoji dceru dobře znala a věděla jsem, jak je tvrdohlavá, hned mi začalo být jasné, že se s tím budu muset smířit. Šlo to ovšem dost těžce.
Pokud bych se jim postavila do cesty, ztratila bych jak celoživotního kamaráda, tak vlastního potomka.
Nebránila jsem tak za půl roku ani jejich svatbě. Měla jsem během ní smíšené pocity. Na jednu stranu mě hřálo, že vidím dva šťastné lidi, na druhou jsem si ale říkala, proč zrovna já se musím stát tchyní svého nejlepšího přítele.
Částečně jsem pak o oba stejně přišla, protože se odstěhovali do Prahy. Jsme ale v pravidelném kontaktu a těch deset roků, co spolu Tomáš s Adélou jsou a vychovávají svého syna, mě přesvědčilo o tom, že láska si opravdu nevybírá.
Jitka L. (57), Olomouc
