Nejkrásnější Vánoce jsem prožila před dvanácti lety. Dodnes mám slzy v očích, když si na ty chvíle vzpomenu.
Měly to být ty nejsmutnější Vánoce, alespoň to tak nejprve vypadalo. Krátce před nimi totiž došlo k vážnému rozkolu v mém dosud klidném manželství. Zdálo se, že si ony svátky budu už navždy spojovat s rozpadem rodiny.
Už jsem se viděla v soudní síni
Brali jsme se kdysi s Vojtou, mým manželem, z velké lásky. Časem se romantika trochu rozplynula, ale pořád zbýval přátelský vztah plný porozumění. Narodily se nám dvě dcery, starší Adéla a mladší Zuzka.
Vždy jsme si byli věrní, ale v poslední době jsem začala Vojtu podezřívat, že je zakoukaný někde jinde.
Postupně to mezi námi vyústilo v citelné napětí. Obě dcery, které s námi stále žily v rodinném domku, to vnímaly. Kdykoliv ale chtěly na toto téma se mnou mluvit, spíše jsem se tomu bránila. Pak bohužel došlo k tomu, že viděly na vlastní oči, jak se hádáme.
To nebývalo v dlouholeté pohodě zvykem. A pak přišel den ze všech nejhorší.
Vojta se urazil, sbalil si věci a odešel z domu. Stalo se to ve chvíli, kdy nebyly Adéla a Zuzka doma. Možná by mu v tom bývaly zabránily. Byla jsem rozzlobená a na „rozloučenou“ řekla manželovi ještě pár ostrých slov, kterých jsem ale vzápětí litovala. Pak už se mi před očima míhala další budoucnost.
Figurovaly v ní rozvod a nejistota. Nejvíc ze všeho mě ale trápilo, jak se ke všemu postaví dcery. Obě byly vysokoškolačkami a měly už nějaké zkušenosti z chození s partnery. Nevěděla jsem, koho budou z rozchodu svých rodičů vinit.
Smutná předvánoční atmosféra
Jak se dalo předvídat, nesly obě dcery odchod svého otce těžce. A protože s ním teď mluvit nemohly, odnesla jsem to já za oba. Nebylo nic příjemného, poslouchat jejich výčitky. Předhazovaly mi, že bych se měla chovat jako dospělá. Raději jsem nereagovala, abych se náhodou nepohádala ještě s nimi.
Pak už bych si připadala na světě úplně sama. Nejhorší ze všeho bylo, že se to odehrálo v listopadu, v atmosféře blížících se Vánoc. Ty u nás vždycky bývaly nejkrásnějšími dny v roce. Nyní hrozilo, že se naopak stanou obdobím nejsmutnějším.
Jejich příprava se tentokrát nesla v komorním duchu. Nechtělo se mi ani péct žádné cukroví jako obvykle.
Veškerou organizaci jsem nechala na dcerách. Kdykoliv jsem se pokoušela kontaktovat Vojtu, zavěsil. A na to, abych šla za ním osobně do práce, jsem stále v sobě ještě měla určitou hrdost.
Jediné, co fungovalo dál, bylo, že mi manžel posílal peníze na domácnost. Na Štědrý den jsem se opravdu vůbec netěšila. Bylo mi jasné, že ať si budu hrát na jakkoliv silnou, stejně ho propláču.
Nakonec přišlo překvapení
Po celý Štědrý den jsem se snažila ovládat. Bylo mi ale těžko u srdce, když jsem připravovala sváteční večeři jen pro tři lidi – a ne pro čtyři jako vždy. Doma vládla divná tichá atmosféra, která se přenesla i do rozbalování dárků. Těch nebylo mnoho, nikdy jsme to nepřeháněli.
Jakmile se všechno rozdalo, tak mi Adéla řekla, že pro mě mají se Zuzkou ještě jeden tajný dárek. Je prý schovaný na zahradě. Netušila jsem, o co může jít, ale nechala jsem se odvést ven. Tam k mému překvapení stál Vojta s trochu nejistým výrazem ve tváři.
Adéla popostrčila mě a Zuzka manžela, takže jsme sobě vstříc vykročili skoro současně.
Pak následovalo nejisté objetí a z obou stran omluva a prosba o odpuštění. Ukázalo se, že naše dcery byly nakonec moudřejší než my, dospělí. Vyhledaly Vojtu a domluvily mu. Trochu se bál vrátit, ale ujistily ho, že všechno dobře dopadne. A také že ano.
Dnes už jsou Adéla a Zuzka obě provdané a mají děti, ale ony Vánoce si stále všichni rádi připomínáme.
Romana B. (61), Kladno
