Některé dárky, které v životě dostaneme, se nedají koupit za žádnou cenu.
Měla jsem vždy ve všem štěstí, až jsem si někdy říkala, že si to ani nezasloužím. Posuďte sami:
dostala jsem se na školy, na které jsem se chtěla dostat, získala jsem práci, kterou jsem vždy toužila dělat, našla jsem si manžela, s nímž nás i po letech stále pojila nefalšovaná láska.
Dlouho jsem nemohla přijít do jiného stavu, ale nakonec se to podařilo a naše manželství prosvětlila přítomnost dcerky Moniky.
Nijak jsme ji jako jedináčka nerozmazlovali, všechno si musela spravedlivě zasloužit a tak z ní vyrostla hodná a cílevědomá mladá žena. Také ona si našla životního partnera svých snů. Jen na tu svatbu nijak nespěchali, i když spolu byli s Adamem už několik let.
Věděla jsem, že dnes je to všechno trochu jinak a ani já, ani můj manžel jsme na dceru v tomto směru nijak nenaléhali.
Dcera se bála rozchodu
Monika po mně zdědila nejen některé vlastnosti, ale bohužel, jak se ukazovalo, i problémy s početím. Spolu s Adamem hodně toužili po miminku, v čemž jsem je samozřejmě podporovala.
Cítila jsem se připravená na to, stát se babičkou a dost jsem se i těšila, až ten den nastane. Dvakrát jsem spolu s dcerou žila několik týdnů v naději a očekávání, ale obě plánovaná těhotenství Moniky bohužel skončila předčasně.
Věděla jsem, že Monika je bojovnice a tyto osobní tragédie jí nepoloží. Snažila se znovu přijít do jiného stavu, ale nedařilo se jí to. Dobře jsem si všimla, že mezi ní a Adamem kvůli tomu začalo narůstat napětí.
Bylo by mi bývalo moc líto, kdyby se ti dva rozešli, brala už jsem Adama jako svého zetě, i když jím oficiálně nebyl. Monika se mi vždy se vším svěřovala, takže mi moji domněnku brzy potvrdila. Také ona se bála rozchodu. O to usilovněji si přála, aby se její přání stát se maminkou konečně vyplnilo.
Hlídali jsme ji jako celé dny!
Trvalo dva roky, než mi jednoho dne Monika s rozzářenou tváří řekla, že opět čeká dítě. Chtěla mi to oznámit, až si bude absolutně jistá. Dozvěděla jsem se to dokonce dříve než Adam. Radost ale brzy vystřídaly obavy.
Nikdo o tom nemluvil nahlas, ale všichni jsme se báli, jestli se nebude opakovat situace z předchozích dvou případů. Ve čtvrtém měsíci už to skoro vypadalo, že svůj boj o mateřství prohraje moje dcera i potřetí.
Krizi se jí podařilo překonat, ale za cenu toho, že až do porodu zůstane upoutaná na lůžko kvůli rizikovému těhotenství. Rozhodli jsme se, že se Monika přestěhuje k nám a my se budeme s Adamem a s manželem střídat v péči o ní. Můj skoro zeť s tím souhlasil.
Pracoval na směny, takže se to všechno dalo zorganizovat tak, aby s Monikou stále někdo byl, kdyby se vyskytly sebemenší problémy. Dlouhou dobu to vypadalo, že pod touto pečlivou kontrolou dcera vydrží v pořádku až do chvíle, kdy přivede miminko na svět. Pak ale přišly komplikace.
Byla jsem připravená na všechno
To, že Moniku museli odvézt do nemocnice, mi zavolal Adam na mobil. Hned jsem tam za ní jela. Byla v osmém měsíci a situace vypadala hodně vážně.
Doktor mě při osobním rozhovoru varoval, že může nastat situace, kdy budou muset obětovat život dítěte ve prospěch matky. Bála jsem se takové chvíle a skoro kvůli tomu nespala. Každé zazvonění mobilu ve mě vyvolávalo strach.
Připravovala jsem se na špatné zprávy. A pak, týden před Vánoci jsem dostala ten nejkrásnější dárek v životě. Zavolal mi to Adam a sdělil mi, že se s Monikou právě stali šťastnými rodiči malé Amálky.
Den před Štědrým večerem si ji pak mohl odvézt z porodnice domů. Toho roku jsme na všechny ostatní dárky úplně rezignovali, všem nám stačilo, že máme ten jeden malý dáreček zabalený v peřince!
Dáša P. (55), Zlín