Ve slabé chvilce jsem svěřila kamarádce své největší tajemství. Zneužila mé důvěry. U mě už pochopení a pomocnou ruku nenajde. Nikdy!

Anetu jsem považovala za svou nejlepší kamarádku. Od dětství jsme si říkaly všechno. Většinou to byla ona, kdo měl problémy, a já trpělivě poslouchala jako pověstná vrba. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem se potřebovala někomu svěřit já.

Se svým manželem jsem byla šťastná, měli jsme spolu krásného syna, jenže pak přišla krátká krize a já jsem mu byla nevěrná. Jednou. Jen jednou. Ale přesně v ten čas jsem otěhotněla podruhé, a nebyla jsem si jistá, zda-li to druhé dítě je manželovo.

Narodila se krásná, zdravá dcera Kačenka. Čas běžel, dávný hřích mě ale stále trápil. Tajemství, které jsem si netroufla říct ani vlastní matce, mě tížilo na duši jako balvan.

Tak jsem se nakonec po pár letech svěřila své kamarádce. Začalo to tím, že mi řekla své tajemství ona. Spočívalo v tom, že nakapala v práci své příšerné šéfové do čaje projímadlo.

Řekla všechno

Pak se kochala tím, jak lítá šéfová na záchod. Úpěla, že chytla salmonelu. Jak mi to vyprávěla, smály jsme se, až jsme se za břicha popadaly. A já, husa hloupá, v té veselé náladě, podpořené lahví vína, jí povídám:

„Něco ti řeknu, ale musíš mi slíbit, že budeš mlčet!“ A spustila jsem. Jak jsem byla ovíněná, hodně jsem si vymýšlela. Nejhorší bylo, že jsem si ráno nepamatovala, co jsem Anetě všechno řekla. Ona si to ale pamatovala dobře.

Už za dva dny vrazil můj muž do dveří dříve, než obvykle. „Tak Kačenka není moje?“ Vykulila jsem na něj oči. Až v tu chvíli mi svitlo, Aneta mu řekla všechno. Hlavou mi proběhla rada známého sexuologa:

„Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ Nevím, kde jsem v sobě vzala tu sílu, ale postavila jsem se do bojového postavení vůči manželovi a křikla: „To není pravda! Chtěla jsem si Anetu vyzkoušet, jaká to je kamarádka! Pořád mě jenom vy­užívá!

Pořád chce něco řešit, tahá mě od rodiny na kafe, na víno, řeším jen její problémy, protože já žádné nemám. Až doteď jsem si myslela, že jsme šťastná rodina! “ Udeřila jsem hřebíček na hlavičku, manžel Anetu nesnášel.

Už mi nevolej!

„No, to snad jsme,“ zkrotl. „No a ona nám to závidí! Vidíš? Hned za tebou běžela a vyzradila ti, co jsem jí řekla! Už není moje kamarádka!“ Opravdu jsem to tak v tu chvíli cítila. Tohle dobrá kamarádka neudělá! Zahnala jsem manžela do kouta.

Moc se mi ulevilo, když ta bouře ustala a my byli zase šťastná rodina. Anetě jsem napsala, ať už mi nikdy nevolá. Můj muž na to ale nezapomněl, jak se ukázalo. Když se začaly dělat testy DNA, nechal vše prověřit. Ulevilo se mi, když se ukázalo, že dcera je jeho.

Dita (65), Praha