Tvrdil, že jsme se potkali v minulosti a já si nemohla vzpomenout odkud.

Před deseti lety jsem se zúčastnila třídenního firemního školení, kam přijeli lidé z různých poboček po celé republice. Vše se konalo v areálu jednoho rekreačního střediska nedaleko Prahy.

Nemohla jsem na to přijít

První den jsem si všimla, jak mě neustále pozoruje jeden muž zhruba mého věku. Byl mi sympatický, ale nikdy jsem nepatřila k ženám, které někoho samy oslovují, a to ani po rozvodu. Udělal to on sám a zjistili jsme, že si máme co říct. Po půlhodině prohlásil, jak je mu líto, že si na něho nevzpomínám.

Zarazila jsem se. Opravdu jsem si nevzpomínala, že bychom se předtím potkali. Trval na tom, ale nechtěl mi prozradit, kde to bylo. Na pokoji jsem si potom lámala hlavu nad tou záhadou. Na nic jsem ale nepřišla. Napadaly mě různé možnosti: mohl to být spolužák z vedlejší třídy.

Od jednoho takového jsem se dokonce kdysi dočkala vyznání lásky přímo před školou. Nebo to mohl být některý z kamarádů mého bratra. Problém byl ten, že muž měl docela běžné jméno, Jan Dvořák. Neměla jsem tedy vůbec žádnou stopu.

Všechno bylo jinak!

Další den jsme se znovu dali do řeči, ale ani tehdy mi můj nový známý nechtěl ani naznačit, kde jsme se potkali. Přišel poslední den a já jsem Jana prosila už skoro zoufale, protože mi ta záhada pořád vrtala hlavou.

Jakmile bylo jasné, že se to od něho nedozvím, urazila jsem se a už jsem s ním nepromluvila.

Předtím jsme si vyměnili čísla na mobily. Za týden po školení mi přišla od Jana SMS zpráva s překvapivým obsahem. Omlouval se, že se mnou vlastně hrál jen hru a všechno si vymyslel, aby udržoval náš kontakt. Byl by rád, abych mu odpustila, protože se chce se mnou ještě vidět.

Nechala jsem si čas na rozmyšlenou. Nejdřív jsem se opravdu cítila podvedená, pak jsem si ale vybavila, jak jsme si hezky rozuměli. A nakonec to dopadlo tak, že se dnes jmenuji Dvořáková a o minulosti si nemusí Jan nic vymýšlet!

Iva D., (60), Praha