Jakmile člověk jednou ve vztahu ustoupí, je nucen ustupovat pořád.

Dnes už vím, že jsem ztratila osm let života svojí vlastní slabostí. Osm let, které mi nikdo nevrátí a které jsem mohla využít jinak, myslím tedy v osobním životě. Je mi čtyřicet tři let, jsem čerstvě rozvedená, bezdětná.

Kdybych bývala nepodlehla zbytečnému soucitu, mohla jsem být vdaná za nějakého opravdového muže a mít děti. To mě ale asi už nepotká.

Oslovil mě v obchoďáku

Vezmu to od začátku. Nepatřila jsem k mladým ženám, pro které jsou svatba a manželství hlavním cílem. Vystudovala jsem vysokou školu a docela úspěšně jsem rozjela kariéru v právnické oblasti.

Práce mě bavila, měla jsem dost peněz a také přítele, který se rovněž k oltáři dvakrát nehrnul. Užívali jsme si, jezdili na drahé dovolené. Teprve po třicítce jsem začala vážně uvažovat, že se usadím.

To bohužel mého dlouholetého přítele vyděsilo a náš vztah ukončil. Řekla jsem si, že by stejně nebyl pro manželství vhodný a nějak jsem se přes to přenesla. Toho pravého jsem nehledala nijak intenzivně, prostě jsem čekala, jestli se někdo objeví.

Jednoho dne mě oslovil cizí muž v obchodním centru. Představil se jako David a řekl mi, že se mu strašně moc líbím. Zaujala jsem ho prý natolik, že kvůli mně riskuje i veřejné ztrapnění a to, že ho odmítnu.

Když jsem tak neučinila a navíc se po chvíli dozvěděl, že nejsem zadaná, tvářil se David jak nejšťastnější muž na světě.

Chtěla jsem to ukončit

Domluvili jsme si rande. David mi nebyl nesympatický a ocenila jsem jeho odvahu ohledně mého oslovení. Začali jsme rozvíjet vztah, nejprve jen formou schůzek, výletů a společných akcí. Po půl roce padl poprvé z Davidovy strany návrh na společné bydlení.

Pravdou je, že mi s ním bylo celkem příjemně, nebyla jsem si ale stoprocentně jistá, jestli spolu máme opravdu mít děti a strávit zbytek života. V našem vztahu to byl on, kdo byl více citově závislý, což mi postupně přestávalo vyhovovat.

Pomalu jsem se připravovala k tomu, že všechno ukončím, i když mi bylo jasné, že David bude trpět. Jakmile jsem začala mluvit o rozchodu, můj partner se málem zhroutil. Nenadával, nebyl agresívní ani uražený. Dával najevo svůj smutek a své zoufalství.

Tehdy jsem udělala chybu, že jsem si netrvala na svém. Couvla jsem a slíbila, že to ještě zvážím. Od té chvíle začal několikaletý maratón ustupování, citového vydírání a postupné rezignace.

Kvůli svému velkému pracovnímu vytížení jsem vlastně ani neměla čas řešit všechno sama v sobě.

Svatbě jsem se neubránila

To hlavní, co jsem vůči Davidovi nyní cítila, byla lítost. Nemohla jsem si z jeho strany na nic stěžovat. Nepil, nekouřil, byl věrný, snesl by mi modré z nebe. Doma vařil a pomáhal mi s úklidem. Nevyžadoval nikdy nic proti mojí vůli.

Na první pohled ideální partner. Jenže v každém vztahu muže a ženy má být nějaké příjemné citové napětí. To jsem postrádala. Přesto jsem se nechala dokonce přemluvit ke svatbě. David slíbil, že když zjistíme, že nám manželství nevyhovuje, do roka se rozvedeme.

Měli jsme jen malý obřad, já, on a dva svědci. Všichni moji známí a příbuzní si mysleli, že se vdávám s nadšením a šťastná.

Rodičům jsem naštěstí nemusela nic vysvětlovat, s otcem jsem přerušila kontakty už tehdy, když se s matkou rozvedl a máma měla svých starostí dost s novým partnerem.

Při pohledu zpátky mi připadá neuvěřitelné, že jsem se nechala z lítosti zatlačit do kouta a ještě několik roků odkládala to, o čem jsem v duchu věděla, že je správné.

Možná by vše vyřešilo dítě, já ovšem poctivě brala antikoncepci, protože jsem s Davidem být matkou nechtěla. Kdybych mohla čas vrátit zpátky, udělala bych to.

Takhle se ale musím vyrovnávat s tím, že jsem si svojí slabostí zkomplikovala život a možná propásla ta nejlepší léta!

Ema R. (43), Praha