Neznámý chlapec, který se nečekaně objevil na našem prahu, byl nápadně podobný manželovi. Nebyl to ale jeho tajný syn, jak mě zprvu napadlo. Byl to vnuk, syn našeho syna!
Vychovali jsme tři syny a musím přiznat, že když konečně dospěli a začali se o sebe starat sami, dost se nám ulevilo. Byli to totiž pěkní dárečkové! Ne, že by páchali nějakou trestnou činnost nebo, nedej bože, fetovali.
To ne. Ale o maléry neměli nouzi snad už od školky! Vždycky něco provedli a byli v tom, jak sami tvrdili, úplně nevinně. Prostě fungovali jako magnet na maléry.
Dělali si, co chtěli
Ve škole jsem byla v ředitelně na koberečku snad každý měsíc. „Musíte jim přitáhnout otěže!“ domlouvala mi ředitelka. Kluci mluvili prostě do všeho a na všechno měli svůj názor! Maléry měli i na střední škole a potom i na vysoké, kam všichni zamířili.
Museli si přivydělávat, jinak to nešlo. Tři kluky na škole bychom s našimi platy těžko uživili. Těšili jsme se, že když budou mít pořádné vzdělání, budou také dobře vydělávat. Ale to by nebyli naši kluci, kdyby neměli něco extra.
Jeden se dal na nějakou humanitární misi a pracoval snad jen za kapesné, druhý cestoval a vydělával si brigádami. Třetí začal pracovat v neziskové organizaci a peněz měl tak tak na zaplacení podnájmu. Ale dělali správnou věc a my je za to nekritizovali.
Žili jsme si po svém a čekali, kdy dostaneme od synů nějakou tu SMS zprávu, nebo mail.
Návštěva neznámého kluka
Jednou večer se u našich dveří ozval zvonek. „Koho to k nám čerti nesou?“ zeptal se dle svého zvyku manžel a běžel otevřít. Určitě se těšil, že uvidí někoho známého, ale opak byl pravdou.
Na prahu stál kluk, asi desetiletý. Hubený a chatrně oblečený. V ruce měl batůžek a v té druhé igelitovou tašku. Kdyby nebyl tak mladý, pomyslela bych si, že je to nějaký bezdomovec. „Dobrý den, já bych měl být váš vnuk,“ řekl a tvářil se vážně.
Manžel se nezmohl na slovo a tak jsem tomu chlapci nabídla, aby šel dál. Myslela jsem, že je to nějaký vtip. Test! Podezírala jsem jednoho ze synů, že na nás prování nějaký výzkum. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikdo nikde nebyl.
Kluk se zul a opatrně usedl na krajíček židle u kuchyňského stolu. Nalila jsem mu limonádu a namazala chleba. Vrhnul se na něho, jako by snad týden nejedl!
Obvolala jsem syny
„Tak co nám povíš. Jak bys mohl být náš vnuk? Vůbec o tobě nevíme. A kdo je tvůj otec?“ ptala jsem se ho co nejmileji, abych ho nevyděsila. Kluk jen pokrčil rameny a s plnou pusou zahuhňal: „Já nevím.
Babička říkala, ať jdu k vám. Prý mi to řeknete vy…“ Tak to už jsem vůbec nic nechápala. Příjmení babičky toho kluka mi nic neříkalo a jeho také ne. Jmenoval se Tomáš a bylo mu dvanáct let. Na svůj věk rozhodně nevypadal.
Napadlo mě zavolat nejstaršímu synovi. Chvíli se ošíval a potom mi řekl, že mi všechno vysvětlí Honza, ten náš nejmladší. Dovolala jsem se mu až po hodině a prý, že přijede.
Tomáš nám málem usnul u stolu a tak jsme ho s manželem uložili do bývalého dětského pokoje.
Za chvíli spal Tomášek jako zabitý a my netrpělivě čekali na syna. Netvářil se moc mile.
Nic nechtěly, jen dítě
„No, jak bych vám to vysvětlil. O tom, že mám syna, jsem se dozvěděl, ale nikdy jsem ho neviděl. Tak totiž zněla dohoda s jeho matkou.“ řekl a já už si opravdu připadala jako v nějakém snu.
Nerozuměla jsem vůbec ničemu a nechápala, co se tady vlastně děje. Vedle v pokoji neznámý kluk a syn mluví snad úplně z cesty? Co to má být? „Koukej mluvit srozumitelně a neplýtvej naší trpělivostí!“ zařval z ničeho nic manžel, až jsem se lekla.
Nikdy totiž nekřičel. Ale tahle situace ho asi vykolejila víc, než mě. A to už bylo co říct… „No, já vám to vysvětlím,“ řekl dost neochotně náš syn a hned pokračoval:
„Ještě na vysoké, v posledním ročníku, mě požádala moje kamarádka o takovou přátelskou službu.
Toužila po dítěti, ale o muže nestála. Žila s nějakou holkou. A tak mě požádala, zda bych se nestal otcem jejího dítěte. Jako dárce, nic víc. Dost jsem si to rozmýšlel, ale ona mi přinesla papír k podepsání, že ode mě nikdy nebude nic chtít.
Nová radost do života
Vlastně i já musel slíbit, že svoje dítě nebudu nikdy kontaktovat a zůstanu v anonymitě. Vůbec nechápu, jako to mohly ty dvě porušit!“ Na další vysvětlení jsme museli počkat do rána, až se Tomášek vzbudí.
Dozvěděli jsme se, že žil jen s maminkou a babičkou. Jenže, maminka tragicky zemřela a babička je hodně stará. Tomášek jí sice pomáhá úplně se vším, ale starost o babičku začala být nad jeho síly. To proto ho poslala za námi, abychom mu pomohli.
„Ale jak ti můžeme pomoct? A co zamýšlíš, Tomáši, s babičkou?“ zeptala jsem se toho malého nešťastníka a pohladila ho po hlavě. On se na mě vážně podíval: „Babička musí do nemocnice. No a já si myslel, zda bych nemohl zůstat u vás.
Alespoň na čas. Prosím, nedávejte mě nikam do děcáku!“ Bylo to hodně velké překvapení, ale Tomášův návrh byl rozumný. S babičkou jsme domluvili vše potřebné a Tomášek se k nám nastěhoval. Nenudíme se ani minutu a s Tomáškem si užíváme každého dne.
Naštěstí není po svém otci a průšvihy nedělá!
Ilona P. (68), Terezín
