Občas se stane, že člověk zažije něco, co mu připomene bolest z mládí. Třeba nějaké nečekané setkání.

Bylo to loni na jaře, když jedno sobotní dopoledne někdo zazvonil u našich dveří. Šla jsem otevřít. Stála tam mladá žena, více než třicet jí určitě nebylo. Tvářila se nejistě.

V první chvíli jsem si pomyslela, že přišla nabídnout nějaké zboží nebo služby a už jsem se chystala, jak jí zdvořile, ale rychle odmítnu.

Věděla o mém bratrovi

Nezvaná návštěvnice mě ale překvapila. Ujistila se o mojí totožnosti a vyšlo najevo, že ví, jak jsem se jmenovala za svobodna. Zbystřila jsem pozornost. Mladá žena se trochu nejistě zeptala, jestli může jít dál, že mi chce říct, co máme společného.

Zvítězila ve mně zvědavost nad opatrností. Pozvala jsem tedy ženu dovnitř, i když jsem byla doma sama, manžel byl se synem na rybách. Nějak jsem prostě vycítila, že se jí nemusím bát. Moje zvědavost ještě stoupla, když dotyčná začala povídat o mém bratrovi.

Ano, měla jsem kdysi bratra, bylo mu o sedm let víc. Jmenoval se Kamil a byl pro mě víc než starším bráchou, vlastně životním vzorem. Jenže pak se stala tragédie. Nastoupil na vojnu, ale domů už se nevrátil.

Po čtvrt roce nešťastnou náhodou zahynul při střelbách. Vlastně jsem se z toho nikdy pořádně nevzpamatovala.

Ta zpráva pro mě byla šokem

Poslouchala jsem svoji návštěvnici s čím dál tím větším napětím. Vylíčila mi, že vyrostla ve šťastné rodině, ale nedávno její matka zemřela na nevyléčitelnou nemoc. Než opustila svět, prozradila jí tajemství.

Jejím biologickým otcem byl někdo jiný než ten, koho léta za otce považovala. Rodiče se vzali, když matka byla v šestém měsíci těhotenství. Skutečný otec totiž zahynul – a byl to právě můj bratr. Ten se ale o svém otcovství nikdy nedozvěděl.

Byl to pro mě šok, ale uvěřila jsem všemu, co mi žena řekla. Už jsem se s ní nikdy neviděla, nebyl k tomu vlastně důvod. Ale dnes tedy vím, že mám na světě i neteř, kterou jsem léta neznala. Při vzpomínce na Kamila mě to dojímá k slzám.

Martina K. (52), Brno