Už jsem ani nedoufala, že mě ještě v životě čeká nějaké dobrodružství, ale pak přišel vnuk s tím bláznivým nápadem. Jsem mu tolik vděčná!
Celý život jsem pracovala jako učitelka v mateřské školce a později jako vychovatelka v základní škole. Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu malých dětí. S dětmi jsem to uměla, měla jsem dojem, že mě mají rády.
Taky jsem si pořídila s manželem hned tři děti. Vychovali jsme je dobře. Obě dcery měly maturitu na zdravotnické škole, syn měl sice jen učňák, zato byl ale moc šikovný. Jako automechanik se brzy osamostatnil a dařilo se mu.
Naše plány
Jak čas šel, naše děti si založily vlastní rodiny a odstěhovaly se z naší vesnice. Bohužel všechny poměrně daleko. I když se mi postupně narodilo šest vnuků, nemohli jsme si je s manželem užívat tak, jak jsme si přáli.
Dokud jsem chodila do práce, byla jsem obklopená dětmi neustále. Až jsem si občas říkala, že toho je už moc a že se těším do důchodu, až budu mít klid. Budeme se s manželem věnovat zahrádce, jezdit na výlety a více se vídat s našimi dětmi a vnoučaty.
Jenže člověk si plánuje, a pak to osud během jediné chvilky změní. Jednoho dne se manželovi udělalo zničehonic špatně, než přijela záchranka, už ležel na zemi a nemohl se hýbat. Šlo to hrozně rychle. Infarkt. Najednou byl manžel pryč a já zůstala sama.
A do toho jsem odcházela do důchodu. Seděla jsem doma, hodiny se táhly nekonečně a den po dni byl zoufalejší. Dcery u mě sedět nemohly, syn taky pracoval a neměl času nazbyt. Čas se líně táhl, každý den byl stejný, nudný…
Do exotiky
Začala jsem být apatická a už myslela jen na to, že půjdu za manželem, i když jsem byla stále v dobré kondici a zdravíčko mi sloužilo dobře. V ten čas přišel můj nejstarší vnuk Kamil s šíleným nápadem.
Se svou novomanželkou toužili vyrazit na svatební cestu do Keni, jenže tu byl háček, měli už malého synka. „Babičko, pojeď s námi! My ti to zaplatíme! Občas nám tam pohlídáš syna!“ přemlouval mě. V životě mě nenapadlo, že bych jela do takové exotiky.
Byla jsem přesvědčená, že tohle nemohu nikdy přežít. Vnuk se ale smál a říkal, že jsem přece ještě stále plná elánu a alespoň se „na stará kolena“ někam podívám. Tak jsem se nechala ukecat.
Plná energie
Všechny moje kamarádky a lidé z vesnice se křižovali, když jsem jim řekla, kam jedu. Nakonec jsem se oddala osudu a s mladými vyrazila do světa. Na ten výlet do smrti nezapomenu. Hlavně na ty malé černošské děti, které si mě tak oblíbily.
Najednou jsem se mezi nimi cítila zase dobře, tak svěží, plná energie a síly. Tancovala jsem s nimi a učila je jednoduchou českou písničku Skákal pes. S hlavou plnou zážitků jsem se vracela domů, nabitá novou energií.
Několik dní jsem vstřebávala ten zážitek a pak si dodala odvahy a vyrazila do školky, kde jsem tolik let pracovala. Jestli náhodou nechtějí nějakou výpomoc. A měla jsem štěstí. Přišla jsem jim právě vhod.
Začala jsem pracovat zase s dětmi, i když jen na poloviční úvazek. Zase se cítím šťastná a spokojená. I když je mi už dost let, doufám, že si mě ještě nějaký ten rok v práci nechají.
Zdena (73), Děčínsko
Ti vnuci jsou někdy skvělí! Je fajn vidět, že dobrodružství může zase vrátit chuť do života. Zdeno, ať se daří i v práci!
Příběh Zdeny mi připomíná, jak důležité je nebát se jít do něčeho nového. Takový malý útěk do exotiky a hned je život zase barevný.
Ty bláho, to je super! Občas je potřeba někam vyrazit a úplně změnit prostředí. Dobře vnuk, že ji vzal s sebou!
Skvělý příběh! Je úžasné vidět, jak nezapomenutelná cesta může změnit pohled na život. A ta energie! Inspirace pro nás všechny.