Někteří osudoví lidé nás v životě prostě nenávratně minou.

Se Standou jsme se znali skoro od doby, kdy jsme se naučili mluvit. Chodili jsme dokonce i do stejné školky. Až na základní škole nás rozdělili do různých tříd – on skončil v „áčku“, já v „béčku“.

Protože jsme ale bydleli jen pár ulic od sebe, dál jsme se potkávali téměř denně. V naší čtvrti vyrůstala velká skupina dětí, mezi které jsme oba přirozeně patřili.

Přesto mě právě ke Standovi něco táhlo víc než ke komukoli jinému, a cítila jsem, že on to má podobně. V našem školním věku ale nebylo vhodné dávat najevo city, kterým jsme sami nerozuměli. Přátelství mezi klukem a holkou se tehdy bralo skoro jako něco podezřelého.

Vyřadilo ho zranění

Teprve s nástupem puberty se vše změnilo. Standa mi začal psát verše. Dával mi jasně najevo, že by chtěl, abychom spolu chodili. Nejspíš bych tehdy i souhlasila, jenže do našich životů zasáhla krutá náhoda.

Standa se vážně zranil, když se snažil ochránit svou malou sestru před autem. Strávil několik týdnů v nemocnici a potom ho ještě čekala rehabilitace. Nakonec musel opakovat ročník.

Když se vrátil do školy, já už byla poblázněná svojí první velkou láskou – klukem, kterého sice učitelé nemohli vystát, ale spolužačky mi ho záviděly.

Standu jsem navštívila jen jednou, donesla jsem mu pár knih. Věděl o mém vztahu a bolelo ho to, ale já mu mohla nabídnout jen přátelství, o které většina mužů nestojí.

Chtěl se mnou být navždy

Moje první láska skončila přesně tak, jak to u podobných vztahů bývá – zradou a slzami. Útěchu jsem hledala právě u Standy. Ten se pomalu zotavoval a dál mi dával najevo, že mě má rád. Já jsem ale nebyla připravená začínat další vztah.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že si našeho blízkého přátelství cením víc než čehokoli jiného. Jednou mi řekl, že jsem jeho osudem, že později budeme spolu a bude nám krásně. Líbilo se mi, jak je Standa odlišný od ostatních kluků.

Ráda jsem s ním sdílela jeho představy o budoucnosti. Jenže život měl pro nás připravené jiné plány. Střední škola nás rozdělila ještě víc. Ve třetím ročníku jsem se bezhlavě zamilovala do Vojtěcha, mladého učitele češtiny. Tajně jsme spolu chodili.

Když jsem to Standovi přiznala, našel si dívku jen proto, aby mi ukázal, že i on může mít vztah. Přesto dál tvrdil, že jeho představa o našem společném životě platí navždy.

Můj vztah s učitelem skončil skandálem. Otěhotněla jsem a doma i ve škole to vyvolalo bouři. Vojtěch mě požádal o ruku. Nechtěla jsem se vdávat, ale tlak okolí byl silnější. A věděla jsem, jak moc tím ubližuju Standovi.

Pochopila jsem to pozdě

Neskončilo to dobře. Dítě se narodilo mrtvé a manželství se rychle rozpadlo. Psychicky jsem to nezvládla a nějaký čas jsem strávila v léčebně. Pak mě rodiče poslali k tetě do Prahy, kde jsem dokončila školu. Se Standou jsem dlouho nebyla v kontaktu.

Znovu jsme se potkali až při mé návštěvě rodičů. Opět mi vyznal lásku, ale já na to nebyla připravená. Roky plynuly a my se dál vídali, i když každý žil svůj život.

Já se dvakrát vdala a dvakrát rozvedla, Standa jen jednou. Časem jsem pochopila, že právě on byl ten, kdo ke mně patřil. Jenže osud nám nedal šanci to ověřit.

Když jsme konečně oba byli volní a zralí, Standa zemřel na selhání srdce, těsně před padesátkou. Nejsem dnes sice sama, ale vím, že největší příležitost svého života jsem si nechala proklouznout mezi prsty.

Zuzana J. (57), Pardubice